Bravo les danseurs! Bravo les musiciens! BRAVO! (Top 2 The Floor, Chateau de Blandy-les-Tours, Francie, 14. a 15.9.’13)
A je to tu. Další hraní ve Francii. Tentokrát dokonce na zámku. Chateau de Blandy-les-Tours. Wau. To zní jako bychom jeli na korunovaci. Minimálně jeho královského veličenstva bboyingu a poppinu. Čeká nás velkej zážitek. Nikdo neví, co přesně nás vlastně čeká, ale je evidentní, že toho bude hodně a bude to intenzivní jak kozí sýr. Formáž. Forma je převeliká, poď mi. Na svůj společný mejdan nás zvou Bruce Ykanji z Juste Debout a Zoubir z Chelles Battle Pro. Není se čeho bát. Přesto je jasný, že skáčem lomeňáka přímo do černý díry.
DEN 0, Pátek 13.9.
16:00 nejdřív je tréning, pak teprv ženy a para show. Parta se v tento šťastný datum sráží na Topolu a ladí formu. Samo se to neobejde bez obvyklých pořadových cvičení. Někdo je na značkách ještě než zazvoní. Někdo dorazí s jazykem na vestě + akademickou čtvrthodinkou v zádech jen aby na místě udělal vlevo v bok, čelem v zad a pochodem vchod se vyrazil posilnit. Není nad to začínat v dobré náladě s pocitem sounáležitosti a semknutosti. Ladí a cizeluje se jen forma. Obsah je tak trochu danej.
22:00 přistává Vzducholoď. Do tanku, v tank. Nejdřív tedy zabalit nástroje, chlebníky, tlumoky a mošny a pak hurá, do tanku, v tank. Jak jsme mohli někdy jezdit dvěma osobáky je i při pásu velmistra v Tetrisu nerozluštitelný rébus. Miki ještě čeká, až se v kolbence zastaví stroje, nás zbylé čeká tedy ještě epizodní zájezd za poklady žižkovského umění kulinářského. Doplňujeme energie. S hladinou cukru (a alkoholu) v krvi stoupá i nálada. A když naskakuje do interkontinentálního přibližovadla Conguero, je nálada takřka bujará. Rozuměj – první znamení blížící se výpusti je tu.
00:00 konečně opouštíme pražský kvadrant. Na hraní pro tanečníky je potřeba se uvolnit, zapomenout na konvence i pouta. Asi proto nám povolila krystalická mřížka a jedeme ve stavu a barvě našeho dětství – žvejžužu.
DEN 1, Sobota 14.9.
00:15 spouští se řetězová reakce a domino efekt kontinuálně se vypouštějící party. Tmu a ticho párkrát prořízne pokus o fór a důkaz “já ještě nespim”. Někdo je břichomluvec, někdo mumlá ze spaní. Nic velkýho. Ve stavu bdělém je jen první brázda silnejch kusů.
00:30 reklamu na Besip asi točit nebudem. “Zaber bidýlko, kdo můžeš” aneb přes počáteční předsevzetí o bezpečnosti především, už teď jde především o nejlepší flek na spaní. Ten ve Vzducholodi s lůžkovou úpravou rozhodně není na sedadle k sedění. Nýbrž na pelechu k pelešení.
01:00 míjíme Plzeň a parta definitivně hnípe spánkem spravedlivých.
02:00 spousta kilometrů na nudné dojč dálnici nám mizí pod koly rychlostí tmy. Rytmus udává průtokový ohřívač našich močáků. Odpočívadlo, kus svačiny se vydává do potrubí útrob, chcana, žváro a znovu. Rozednívá se. Píšu Zoubirovi sms, že jsme opravdu na cestě a že budeme opravdu na místě včas. Že na kluky z Čech je spoleh. Odbory jim non stop řízení nepřekazí.
Sladká Francie. Hořké mýtné. Únava bez chuti. Kolo štěstí přebírá Bboy Dženda. Pech. Majáky. Kyselý ksichty. Staví nás místní četnictvo. Tomu říkám uvítací výbor. Ne všichni stíháme přeskákat z bidýlka na sedadla, když nás vede královská eskorta dlouhej a bystrozrakej. Jedna motorka (s dlouhym) před náma a druhá (s byztrozrakým) vedle nás, ani se to úplně nehodí. Chcem se zeptat, kde maj širokýho, ale nevypadaj, že by měli smysl pro humor. 9 Čechů v dodávce ve Francii, hmm. Podezřelé. “Mesyjé Bolko?” “ic akšuely Bolčo.” “dasnt me d, Bolko” když se tedy prokoušeme nástrahami jména, je tu další linkvistický problém a barikáda, co mezi nás vystavěla Babylonská věž při matení jazyků. Všem nám je jasný, že jde o to, že na bidýlku není pás a hra na blbýho a blbějšího to, jak se zdá, do autu nezahraje. Usámu nepašujem. Ten je vlastně stejně mort. Tak tu máme alespoň tuhle pokutičku. Zbývá poděkovat, pěkného jitra povinšovat a o 90 Euro lehčí můžeme pokračovat v původním kurzu. Vsedě.
12:00 poslední péage brána, kam nahážeme své ztrápené Euro mince, cink, cink, cink a Wolfgang nás neomylně vede krásami francouzské vesnické krajiny před Paříží až na plac. Vypadá to tu stejně asi už od středověku. Tedy nevím jak asfaltky a Černej tulipán asi nemusel kočár přibržďovat na pekaře před kruháčem cestou na lup, ani zpět, ale jinak místní malebný vesničky s nádhernejma kamennejma domečkama fungují, že by se IP Pavlov zaradoval. Slintáme všickni jak při pohledu na citrónovej sad. Jo a prší. Vlastně celou cestu. Zoubir psal, že předpověď je dobrá… Hm, třeba tam bude lokální slunečno.
12:45 Blandy-les-Tours, voilá! Zámek přímo magnificentní. Objedeme si ho vítězným obloukem. Natočíme si ho jak správný turisti. Ta hůlka z okýnka není berla klubu horských šplhů, ale GoPro. Skvělý. Lokální slunce se nekoná. Chčije furt. Nikde nikdo. Jen na hradbách osamělá postava. Volám Zoubira. Postava z hradeb mizí. Objevuje se postava v zámecké bráně. Ou, je to ta stejná postava. Ta postava je Zoubir. El Kapitáno Radimo obstará za partu medvědí poplácání, jsme TU.
Chateau nám otvírá svou zadní bránu a můžeme vstoupit. Uprostřed átria za hradbami je krásný pódium a taneční parket. Bez střechy. To asi neklapne. Místo stresu a tekoucích nervů na pochodu jsou ale všichni samej úsměv. Zoubir, Bruce, šéfová zámku aka milf ve slunečních brýlích, ta se může smíchy popukat. Jó v tom dešti to dost peče. Jak to dělaj? “Kluci, dneska prší. Bude kvalifikace na rozřazení do battlů. Ty battly zítra jsou tu to hlavní. Jestli dneska hrát nechcete, mně to nevadí a hrát nemusíte, odehraje to DJ. Zítra má být krásně, můžete hrát až zítra venku na finále.” Při vzpomínce na “dobrou” předpověď na dnešek. Pohled na ocelové nebe nad Chateau Blandy, co slibuje chcanec ještě minimálně na týden. Lehce útrpný transport, abychom tu byli načas. A zkušenost, že mejdany, co se zdály ztracený se vždycky zlomili v ty nejlepší mejdany, je mrknutím oka jasný, že to jdem omrknout dovnitř a pokud to jen trochu půjde, budeme hrát. Samozřejmě, jsme totiž pro realitu.
“Budeme hrát, pojďte tahat.” Sál je “wau”. Není to zrovna Španělský sál Pražského hradu. Rytířský turnaje tu asi před námi nepořádali. Nevešel by se sem oř, kopí a vlastně ani jezdec v brnění by tu při svým rytíř boogie měl těžko manévrovatelný prostor, ale je to krása i tak. Obří stropní trámy, co by neobjal chlap, ani kdyby se Scottie Pippen jmenoval a ruce měl jak orangutan. Kamenné stěny s trucovními sedátky u oken. K tomu na podlaze černý baletizol… Není o čem. To bude bomba. Domluvíme se s místníma zvukařema, přizvučíme jen trochu bicí a pad, dáme si pět s dvojicí DJ’s Cléon a Ben aka Billy Brown, nazvučíno a hurá na dlabanec.
Tak jestli bylo doteď všechno velice v pořádku, u kapitoly “keťas” už se začínáme dostávat mimo rozsah. Jezdíme si takhle po světě. Občas to vypadá, že tam snad jedeme za žvancem. To zas úplně ne. Ale důležitý to je. A jestli někde dostanete gumovou housku a okoralou vokurku. A tady na vás čekají laskominy o více jak tuctu chodů, co spolu ladí líp jak královský reggae, je na místě to ocenit. Ceníme, ceníme. Napapaný vylezem na zápraží a tam si čiluje místní taneční smetánka v družném hovoru. „Kluci, co vy tady, odkud jste?“ „No, my jsme kapela…“ a než stihnem dát název, skáčou nám do řeči „Jasně, Champion Sound, jste strašně krutý.“ No, není nad to, když vás pověst předchází. A je od ní pěkné, když ta, co vás předchází je, jak se zdá, ještě lepší, než vy.
Bboys a poppers mezitím na zámku nelení. Probíhá rozcvička a týpci dávaj naprosto nehorázně. N E H O R Á Z N Ě. Francie, Švajc, Kanada, Belgie, Guinea, USA, Srbsko… Zastoupení úplně intanéšnal. Poppeři dávaj excelentní cukatůru, klepou se jak osika. Bboys tomu nakládaj už od profi rozcvičování a strečinku s gumou. Ze všech těch, co tam jsou, ční 2 týpci Poppin C ze Švajcu a Goofy ze Srbska. Dneska jde o to, rozdělit battlící na dvě party – horší a lepší. A v nich dát dokupy dvojičky bboy + popper na zítřejší finále. Jelikož Goofy a Poppin C jsou jako dvojička, máme o favoritech na zítřek zcela jasno. Marná byla snaha sympatické Marie Poppins, co držela vysoko zástavu ženského poppinu. Marná byla snaha dlouhána ve žlutém aka Bee D z legendary Phase T. Trapně vyzníval trash talk a pokusy o dissování, bez ohledu na pohrdání cezené skrz pouliční cejch díry po chybějícím zubu alá Thieu. Do prázdna šel „svalnatý baleťák“ Sassa z Itálie. Goofy točil rychlejc a hrubějc. Udržel šílenosti, lámal nezlomitelný, držel se riddimu jak hovno košile. Poppin C se klepal jak drahej pes, pusou dělal bubliny a tělem vyráběl drahý psí kusy. Unglaublich.
17:00 opouštíme kvadrant Blandy a mizíme na hotel, směr Chelles. Jelikož po všech těch kilometrech v kolech reprezentujeme hlavně mrtvolix crew, není moc nálada na nějaké ejchuchu. V místní pizzošce si nacpem břicha a do rána si ordinujeme klid na lůžku, zpříjemněný aktuálním dílem Pevnosti Boyard v původním znění bez titulků. Řeknu vám jen tolik, že Otec Furá už nedlí v majáku a je toy a Paklíčovi se leskne oko jiskrou sofistikovaného devianta.
21:00 pád do mdlob a Krakatit stavů kdesi mezi noční můrou a zvláštní bdělostí.
DEN 2, Neděle 15.9.
9:00 jak je tohle možný? Včera to vypadalo, že chcát bude do konce světa. Teda aspoň pokud bude za konec světa za tejden. Dneska ráno nás budí lechtání slunečních paprsků, co se včera nenamáhali dorazit vůbec. Venku je krásně. Azůro jak Azurit. Ne v Rusku, ale ve Francii už asi doba řízeného počasí nastala. Co na to Soudruh Putin? Prý se vzteky dáví pirohem se sto gramovým stachanem.
10:00 hotelová snídaně budiž pochválena. Comfort Hotel nám poskytuje přesně to, co má v názvu. Ksichty strhaný, jako by nám tuhle snídani na stůl nedalo hraní na skvělý akci ve Francii, ale fárání do štoly, se postupně rozjasňují, a když se vyžehlí i vrásky Šarpejí, můžeme vyrazit.
11:30 Wolfgang to promáknul. Vede nás mimo placenou péage zónu napříč krajinou lesů, luk a polí, kde platit se dá leda za podstatně pudovější záležitosti, než tři pruhy asfaltu. Skrze hvozdy, kde dámy lehčích mravů s promakem kalibru převelikého čekají na kunčafty spoře oděné za volanty svých oprýskaných dodávek, kde pak vzadu za úplatu předávají kus asi mistrovsky hrané vášně.
13:00 zpátky na place. Konečně vidíme, o co vlastně jde. Mejdan Top 2 The Floor probíhá jako součást místních městských slavností. Vlastně je to podobný jako u nás. Střelnice, kolotoč, trampolína pro děti. Kde to ale u nás pokračuje připitým hovadem s banjem, případně kapelou ve složení tahací harmonika / vozembouch, tam mají v Blandy taneční battle s účastí světové úrovně.
Parket i dokonalé tribuny mezi hradbami. Vše je připraveno. I tady je rozdíl. V důrazu na detail. Tribuny jsou postaveny z lešenářské konstrukce, klasika. Ale potaženy černým plátnem. Černý baletizol ze včera teď pokrývá taneční parket. Nikde nic nečouhá, není vidět nic, co by vidět být nemělo. Je to dotažený, naprosto dokonale.
Zvukaři sice příliš nerozumí anglickému jazyku, o to více ale rozumí svému řemeslu. Během chvilky to hraje jako víno. Jako dobrý francouzský víno, samozřejmě. Je to komunitní akce. Ale ne akce pro komunitu bboys, ale pro komunitu Blandy-les-Tours. V publiku se tak potkávají kusy ve věku 1-99 let. Zarytí fandové i lidi, co vidí něco podobného prvně v životě. Těžko říct, která z těch skupin je nakonec vlastně nadšená více. Zcela spontánně se tu totiž, jak se zdá, baví naprosto všichni až po místního kastelána. A kdyby tý dobrý nálady bylo snad málo, vítá nás DJ Cleón a jeho originál Hadovka Made in Czecho Slovakia.
15:00 workshopů jsme viděli kvanta. Tenhle není možná tak sofistikovaný jako leckteré jiné, ale zážitek je to obrovský. Vidět někoho, kdo načal druhou padesátku života, jak se bez předsudků a pohodlných pokusů o parodii nebojí vykročit mimo svou komfortní zónu a zcela upřímně zkouší základy poppin moves? Vidět vnoučata, jak zkouší základy footworku spolu s babičkou? Vidět, že se do workshopu, co vede Monsta Pop zapojí jako „veřejnost“ i Bruce Ykanji? To je vážně spektakulární kouzlo okamžiku.
15:40 Mraky Mrak tu není sám, i po nebi se jich honí pár. Ale počasí drží. A jako první gró akce rozřízne porota. Sekáč Xavier Plutus z Aktuel Force. Vždy elegantní Sim’hamed z legendary Vagabond Crew ve svém kloboučku. A samozřejmě zabiják Bruce Ykanji, co svojí poppin sérkou posílá všechny soutěžící na hanbu. Začíná to parádně.
16:00 Youval, speaker celého mejdanu byl v provozních obrátkách už včera. Dneska ale jede úplnej strop. Dokáže lidi vcucnout do děje. Dokáže je vyhajpovat, ale není přitom humpolák, ani buran. Když nastoupí kapela, zpívá s ní všechny motívky, každého tanečníka uvádí jako světového šampiona těžké váhy “b boooooy…”. Máme tu čtvrtfinále. 8 párů. 8 x 1 bboy + 1 popper. DJs Cléon a Ben aka Billy Brown se toho nebojej. Prach vinylů ani Serata jim asi zvlhnout nemůže. Nic a nikoho nešetřej. Rukojmí neberou. Zabíjej. Solej bomby od první sérky. Pro bboys dávaj funkovky, jak se sluší a patří a popperům vstřikují na parket nemocný elektronický zloby, co by donutili k cukatůře i rozplizlou medůzu.
Ani o překvapení není nouze. Jasný favoriti na celkový vítězství Goofy + Poppin C končí už v prvním kole na outsiderech Sassa + Thieu. Na týpkovi, co má swag a nemá zub si tu vůbec ještě vyláme zuby nejeden tanečník. Celkově jde level o level výš. Hecování zaplněných tribun dělá svoje a během chvilky se nám startovní pole smrskává na polovic.
Kapela si projela svoje struktury a jde hrábnout do strun a všeho, co má k dispozici. Representin’ for the Champion Sound international. Žampyjon má úspěch, i když na poppin nejde přeci jen až tak radikálně změnit sound, jako když DJ vymění desku, tak i v semifinále pokračují výkony, ze kterých padá brada. Nebo se spíš ještě více šponují. Gator, co včera pobavil svým gangster boogie s b walkovou vložkou dneska nakládá i s kosmodiskem na bolavých zádech. Usměvavý Ness se cuká jako by zítřka nebylo. Namakanej kung-fu styl opičák 2dr Monkey spolu se striktním fousáčem jménem Djidawi, co to zabíjel v dresu Ronaldinha? Neuvěřitelně dynamický Admir. No, ne vždy je porotě co závidět.
Než se nejlepší čtyřka vydejchá na finální měření sil, máme tu další vložky. Vidět improvizovanou soutěž 5 to smoke s lidmi z publika stojí za to. U nás vyniká publikum ve skautské disciplíně „uzlovačka“, tady se naopak umí naprosto neuvěřitelně odvázat. Když ale jen tak v publiku sedí týpci z Wanted Posse a naskočí sem i Dedson, můžou jít všichni na párek. Ta naskočeným provazem zakončená sada, co zavdal na “Gangnam Style“? A to davové šílenství, když na konec přestávkového programu zaduněl “Harlem Shake“? Chybělo už jen baletní číslo alá Bílá Paní.
17:00 finále je tu. Thieu a Sassa vs Mew a Ness. Je to málo k uvěření, protože Mew je sekáč, dává skvělý freezy, neuvěřitelný power moves, pěkně cejtí muziku, ale… Občas to neudrží. Rybičkující gumák Thieu ho dává. Ness už asi nalámal nejlepší moves ještě než došlo na finále a italský baleťák Sassa prostě nakládá líp. Včera bych na to nevsadil ani 50 centů, ale dneska je evidentní, že vítězem Top 2 The Floor se zcela po zásluze stávají Thieu a Sassa! Diplom a 1.500 Euro jsou v dobrých rukou.
Přichází místní delegace. Starosta je nadšenej, děkuje, zdravý celou kulturu „ip op“, co tu místním tak zpříjemnila víkend. V totální zóně je ale místní kastelán. Toho neutnout, tak se rozplyne a v plynném stavu se vznáší směr Valhalla. „Bravo les danseurs! Bravo les musiciens! BRAVO!“ a ani to mu nestačí, nakládá „magnifik“ a „fenomenal“ a „horizontal a vertikál“ a ještě snad 50 superlativ, jimiž disponuje krásná franština…
17:30 můžem naposledy smráknout nádhernou scenérii z hradeb místního Chateau, nastrouhat čídr. Sbalit fidlátka a ještě jednou vyrazit na místní svačinu. Naposledy ponořit svá lačná hrdla do pokladů místního kulinářského umění. Sýry. Košíčky se salátem a avokádem. Těstoviny. Luštěniny. Paštiky. Masa. Bagetky… Prostě strašlivá rychta.
Cestou na hotel bodnem do kárkového káza flashku s mixtapem od Cléona. Ten chlapec je šílený. „Ty vole, tohle docela šlape… To zní jako živá věc… Počkej, to je ta naše nahrávka? Do prdele, vždyť s tím hallem od hradeb na bicích to zní jak ze studia!“ Jo, už je to tak. Kucí francouzský. Říkali jsme přeci, že anglicky moc nerozuměli, ale svému řemeslu zato naprosto náramně, ne? Oi!
20:00 plný sil a v nejlepší formě nasedáme do Vzducholodi, aby nás zavezla z Chelles do Parížu. Na kávu i památky. Zaparkovat tuhle olbřímí krávu na ulicích poblíž Aiffelofky nebo jiné turistické atrakce je o dost menší romantika, než by se mohlo zdát. Štrejcek nehrozí, na podzemní garáže jsme moc velký. Když už to vypadá na autokarové obdivování zpoza potícího se okýnka, najdeme fleka. Stačí auto zaparkované za náma asi o metr odtlačit a jsme tu. Jak lusk.
Notre Dame, most se zámkama, blikající věž. Ten šílený kontrast nejdražších výloh a štiplavého smradu chcanek na nábřeží Seiny v tomhle životem tepajícím městě. Sofistikovaný bezďák, co pod mostem čumí na film na brend nů HP notebooku? V Paříži se toho dá zažít opravdu dost. Běloši v Paříži umí taky vybaveni orientačním nesmyslem hledat Vítězný oblouk zcela jinde, než by měli. Umí si nechat ujet poslední metro a pak více jak 2, slovy DVĚ hodiny se na hranici fyzických sil plahočit pěškochodem zpátky k přibližovadlu. Zbývá nám jen se navzájem utěšovat „Počkej, jak absurdně to bude v Praze vyznívat, když se budeš litovat ‘Představ si, že jsem MUSEL 2 HODINY CHODIT PO PAŘÍŽI’“. No, pravda, v Praze to absurdně vyzní. Ale když jste v tý Paříži a ono chčije, fouká a nohy bolej tak, že byste je klidně směnili za dvě dubový protézy i s červotočem, úplnej hit to vážně není. Poslední stometrovej závod ve sprintu už z čirýho zoufalství a konečně sedíme v káře. Tělem se rozlévá únava, chtělo by to teleport přímo na lůžko…
DEN 3, Pondělí 16.9.
Domů se vracíme jak zbitá Lassie. Poslední snídaně a švédský stůl na francouzský způsob a můžeme zamávat Chelles na rozloučenou. Příštích 12 hodin nás čeká dálniční boogie, o půlnoci závěrečná krumpová rutina při vykládání a hurá.
Kéž by to šlo až tak hladce. Prodloužená ruka zákona nám ještě jednou vyšle do cesty četníka ze Saint Tropez. Všichni sedíme na svých místech, opentlení bezpečnostním pásem cudnosti. Co teď? Zvážit! Notujem si klasiku od klasiků z Roudnice: Ice & Czera, abychom zjistili, že ty kluci měli pravdu, když prorokovali „pozor, ale né všichni fízlové jsou stejní, ha!“ Tenhle třeba zjistil, že se tváříme na kategorii do 3,5 tuny, ale s našima zadkama, postelema a cajkama jsme lehce přes. Lehce – rozuměj asi 400 kg přes. Ale místo další kešovkový diety nás se zdviženým prstíčkem vesele vyšle vstříc Německu.
Zbytek trajektorie už proletíme zcela hladce v duchu Járy Cimrmana – rozpuštěný, vypuštěný. Při sepisování kapelních memoárů si občas nepřipadám jako “kronikář”, ale jako “ranhojič”, co píše recepis a chorobopis. Nemoc nás pronásleduje. It is what it is. Město Praha může konečně pozdravit své vracející se vítězné synky. Naposledy se poplácáme po ramenou, pogratulujeme si navzájem jak Rychlý Šípy a nad úterním ránem se plni dojmů a únavy rozcházíme ke svým domovům. Top 2 The Floor ve velkým varu.
Díky posádce za zážitky. Díky Zoubirovi a Bruceovi za pozvání. Díky Cléonovi a Benovi, že nám byli parťáky ve zbrani. Díky všem tanečníkům za moves a props. Díky Petře B., Perníkovi a Sabs za foto a video support. A teď hurá na Braunschweig!
Jo a další videa z Top 2 The Floor můžete zkouknout na YT kanálu moderátora mejdanu jménem Youval TADY:
