První čistě hudební bboy release party Champion Sound – mixtape Heavyweight Tape se blíží. Né až tak nezadržitelně, jak by Radimo a spol chtěli, ale blíží. Zatím je rozhodila a zdržela taková “prkotina” jako je světové finále Battle Of The Year a drill ve zkušebně, který jako cesta k jejich účasti na legendary eventu vedl.
Ale zpátky k našemu příběhu. Heavyweight Tape. Muzika nahraná. Zbývá jí smíchat a zmástrovat. Doladit pár shout outů. Paralelně je ale třeba mástrovat i vše okolo. Obal. Video. Fotky. No a kde jinde nafotit obal tapu s boxerskou estetikou, než v boxerském klubu? A v jakém boxerském klubu, než v Žižkov Boxing Clubu Standy Tišera?
Scházíme se v neděli po poledni. Líně se protahujem ve slábnoucím žlutém podzimním slunci na žižkovském růžku a čekáme na pana trenéra. Koukáme přes výlohy. “No, ty vole, já nevím.” Chtěli jsme pyžmo. Pot. Ulici. Smrad. Frustraci mlácenou do pytle. A tady podlaha v barvě malinovo mátové zmrzlinky? To vypadá spíš na rotopedí honírnu, než boxerskou modlitebnu malého velkého pouličního kazatele. Znervóznělí telefonujem “Šéfe, tady nikdo není.” “No, klucí, to jste asi blbě, to musíte do Cimburkový.” Jdem to omrknout. Rány. Parta velkejch kluků tu hraje basket ve školní tělocvičně. “Čau kluci, nás posílá pan Tišer…” “No v pohodě, tak se převlečte”. Ehm. No, dělat sparing žíněnce jsme sem úplně nepřišli. To by asi nedopadlo nejlíp. Jdeme tedy dolů, hloub, sami.
“Ty dveře jste měli vykopnout, v pohodě. Pojďte se podívat.” Jsme pro realitu a hledali jsme prostor, kterej by smrděl tím samým. Našli jsme to ve sklepě na Žižkově. Syrovost. Mikro cimra, kde se potí několik týpků, co zuřivě buší do šesti pytlů. Do stoky dolu. Na stěnách obří plakát Muhammada Aliho. Fotka mladšího Klička, co se všemi svými šampionskými pásy vypadá jak Pásák přemocný. Uprostřed jak svatý obrázek zarámovaný Standa Tišer. Obskurní výstřižky ze zažloutlých novin. Reprezentace ČSSR. Reporty. Citáty. Motivace. Tyson. Torma. Konečný. Loupající se omítka. Vlhko. Plíseň. “Ty vole, tohle je mnohem lepší. Tohle je vono.”
Kluci trénují do čtyř, pak nabíhá Žampyjon Saunt. V euforii jsme čekali, že tohle místo “to” udělá za nás. Jen naběhnem, kouzlo se otiskne do filmu, digitálu i instaxu. Ale zachytit to, je nakonec honička. “Jak sem nacpat všechny ty nástroje a vás všechny?” Sundaváme pytle, není přes ně vidět. Zkusíme zeď s Alim. Ne. Vypadáme jak na školní besídce. “Tomuhle já prostě nevěřím, není to tam.” Kout s hruškou. Lepší, ale není to vono. Berem černý bundičky. “No, tahle unifikovaná strikce to zvedá, to by mohlo jít.” Zeď s žíněnkama. Odér už to má, ale furt to není úplně ono. “Zátiší s pytlem?” Jo.
Tři hodiny jsou fuč a tu jednu dobrou snad máme. Alchymie z oboru ČB Polaroid je ta člověčina, co jsme hledali. Perník ještě nacvaká profilové barevné instaxy pro celou partu a už je tu šéf, co dorazil z jinýho focení. Předvolebního, odkud si chválí ženské kvality kolegyni šťabajzny. “Kluci a co že to vlastně fotíte? Champion Sound, jo? Tak to jste tu správně, u šampióna.”
Fotoreport z Perníkova (@pernikphoto) fotoshootu by Petra B.
