A je to tady. Za dveřma čeká největší bboy hraní na nejzásadnější taneční akci vůbec. Battle Of The Year. Ani se nám nechce domýšlet, čeho by se zástupy tanečníků byli ochotni vzdát výměnou za tu šanci. Za šanci stát na hlavním pódiu Volkswagen Halle v Braunschweigu a ukázat všem to svoje. Většině z nich se ten sen nesplní nikdy. Nám stačily necelé tři roky. Máme kliku, máme podporu těch správných lidí. Je to požehnání. Ale že by to šlo „samo“? Že by to byla náhoda? To ani omylem. Chystáme se odpružit tunovou tíhu okamžiku. Je to sakra výzva. Je skvělý se dostat na to největší světový kolbiště, ale teď ještě abychom se tam z toho neposrali. Aby „druhá Česká stopa na Battle Of The Year za 24 let historie“ neměla pro nás nepříjemnej rozměr. Není čas na meditace, jedeme.
On není čas vůbec na nic. Crack je náš denní chleba. Šibeniční termín je náš standard. Var je naše provozní teplota. Tentokráte je to ale celé ještě nějak intenzivnější, než jindy. Parta si celou dobu notuje svou ukolébavku „A Rejdymou to vymyslí, Rejdymou to vymyslí“, ale El Kapiténovi se může hlava rozskočit, aby to kormidlo celého příběhu udržel pevně v rukou. Morálka mužstva se drolí. Čas se krátí. Máme vynikající střípky. Vznikly během nekonečných diskuzí, cestou na nekonečném tour. Teď je ale musí Radimo posbírat, poskládat a hotovou skládačku pak rozdělit na jednotlivé party pro členy party. Co hlodalo, to nebyl červíček pochybností. To byl Červ jak z planety Duna. „Hele, ono to asi nebude.“ „Jak to myslíš?“ „Tak, jak to říkám. Nemám to hotový, a i kdyby na mě sedla můza, nestihnem to pořádně nazkoušet.“ „Aha…“
Naštěstí v noci moudřejší večera. A za hranicemi všedních dní, podlomeného zdraví a nakřáplé psychiky to do sebe zapadlo. „Ty vole, máme to! Celou noc jsem pitval ty Kraftwerk a přečetl o nich hromadu věcí. Ten shout out od Lords Of The Underground je prostě skvělej, týpci to dali přesně v tempu “Chief Rocka“. A “Planet Rock“ od Afrika Bambaataa? To byla velká lekce. Myslel jsem si, že je to lopatní věc, ale prd. Je to geniální. Jestli do toho naloží Torch, kterej se s ním zná, tak se všichni poserou…!“
Že je Radimo náš „rozdílovej hráč“, to se ví celou dobu. Teď to ale vylezlo více, než kdy jindy. Když už všichni spali, makal na tom. Když ještě všichni spali, už na tom makal znova. Nemocnej, s rýmičkou. S tak skvělou, že když celý to divadlo vrcholilo, už několik dní smrkal krev… Času je málo, zkoušek ještě míň. Ne všichni mají čas, ale jedeme vpřed i tak. Význam těch „patnácti minut slávy“, co chceme na Battle Of The Year předvést, je jasnej. Chceme ukázat, jaký všechny druhy zvuku umí naše kapela zahrát. Od klasických funkových breaků pře klasické rapy až po nemocný rapy a elektro. Chcem vyšvihnout poctu všem, co začali na dně a dneska stojí na tom slavném pódiu. Chcem vyseknout poklonu starý škole, německým Kraftwerk, co svým “Trans Europe Express“ inspirovali Afrika Bambaataa k zásadní hymně “Planet Rock“. Chceme to celý propojit a ukázat, že hledání dokonalého beatu pokračuje.
Je čtvrtek 17.10.2013 večer, probíhá poslední zkouška a kapela konečně umí zahrát těch 15 minut vcelku. Sedí tu Tomáš Sochůrek, mistr zvuku a v náladě všeobecné euforie a horečky nejen cestovní v propocené a zasmrádlé zkušebně poslouchá, co že to bude pozítří kroutit v jedné německé hale před 12.000 kusy člověka. Mixtape jsme sice nestihli, protože nebyl čas, ale jinak máme snad vše: vizitky, DVD, GoPra, foťáky, Instaxy, nahrávadlo, paličky Champion Sound.
Spánek byl krátký a neklidný. Ráno horečnatý. Zabalit žvanec a mundůr chvílemi vypadá jako poslední a největší nástraha celého podniku. Ale daří se. V 7 ráno, kdy máme odjíždět, naše ženy ještě vyzvedávají narychlo dodělanou teplákovku Champion Sound pro Mikiho. A i když s hrubkou ve jméně, nastupuje náš hrdý conguero do Žihadla patřičně slavnostně. Jsme komplet a můžeme jet.
Braunschweig. Hurá. Krásný historický centrum. Multikino s obří reklamou na premiéru Hollywoodského trháku, filmu
Battle Of The Year. Jugendzentrum Mühle. Čilý ruch, všechno se staví a stěhuje na své pozice. Organizace dokonalá jak v mraveništi. Jak v německém mraveništi.
„Ahoj, my jsme Champion Sound a hledáme Maria.“ Týpek ve stylový džísce s bekovkou na hlavě se usměje
„Já jsem Mario, čau. Jste tu celkem brzo…“ Nevěřícně kouká na hodiny
„Vždyť tu jste o 3 hodiny dřív, než jste měli.“ Jo, je to tak. Vyložíme tu věci na hromadu doprostřed sálu ve druhém patře. Necháme zvukaře dělat jeho práci s tím, že se vrátíme, až bude čas – v pět a jedem do hotelu a do haly.
Namlsaní hotelem stejného řetězce Mercure, kde jsme nedávno nocovali v Bratislavě, tady zavládne možná lehoulinké zklamání. Ale postel, sprcha, wi-fi a snídaně? Čili kompletní menu tu je. Část party vyrazí na památky, někdo na FB, někdo se jen vypustí na pokoji a zbytek jede omrknout hlavní pódium.
Nevíme, kde zaparkovat a jak až vážné to tu je s dodržováním dopravních předpisů. Píchnem to přes park od místa určení. Procházíme příjemným podzimním parkem. Vdechujem atmo a už na nás vykukuje. Volkswagen Halle. Je krásná. Za tím parkem se stromy a jezírky vypadá jak obří obrácený šupinatý květináč. Je přísná. Beton, plech a sklo. Jsme uvnitř, jdeme okolo po vnějším ochozu a hledáme kudy dovnitř. Těšíme se jak školní zájezd, jen začít křičet. „Pojďte, prolezem tudy, pod pódiem.“ Vážně zvláštní ántré se skloněnou hlavou, bopujem jak zakopáváme o kábly pod hlavním jevištěm. Konečně na ploše. Zvednout hlavu a… Nádech. Výdech. Wau.
Je to paráda.
„Není tak velká, jako Bercy.“ To srovnání nám vyskočí okamžitě všem, ani ho nebylo potřeba vyslovovat nahlas. Není, ale to neznamená nic. Je krásná. Uklidňující modravá nálada. Kolem dokola haly obří ufo nehorázně obrovské trubky klimatizace. Velkolepý taneční parket, který je opravdu PARKET. Kam parta v ponožkách s pedantskou pečlivostí lepí olbřímí logo
Battle Of The Year.
„To bude skvělý. Bože můj, jsme tady. To je skvělý.“ Krom vzdychání, rozplývání, poplácávání a turistické série focení tu ale musíme taky pracovat.
„Co plac pro kapelu? Co zvuk a světla? Je tu odposlechovej zvukař? Kdy sem můžeme natahat věci? A kdy můžeme zítra zvučit.“ Všechna naše nejistota je ihned rozptýlena. Místní jsou profíci. Německý profíci. Mysleli na všechno, jsou na nás milí a s čímkoliv připraveni pomoci.
Paráda, teď můžeme pofellit s
Freestylem, udělat si těch pár fotek a pak rychle vyrazit pro zbytek, protože nás čeká zvukovka a B*Girl battle vedle.
Jsme na nejzásadnější taneční akci na světě. Po dvou letech ve Francii se vrátila zpátky do Německa. Dnešní warm up ale vlastně připomíná jakoukoliv jinou solidní bboy, nebo v našem případě girl akci. Sál jak sokolovna s pěkným pódiem bude naším dnešním domovem. Za gramci nás tu navíc doplní Tyrone z The Notorious IBE a Skeme Richards. Paráda.
Zvučíme a připadáme si tu jak parta brojlerů. Neustále nám sem nosí nějaké jídlo a omlouvají se, že ho je málo. Vynikající domácí palačinky s čokoládou, marmeládou, sýrem, masem. Hromada koblih. Tortila chipsy a snad 5 litrů skvělýho dipu. Ovoce, zelenina, sýry, kuřecí křídla. Uf, my fakt snad jezdíme na ty mejdany jen ŽRÁT.
V 7 se konečně otevírá a probíhá volná zábava. Po cimře je několik koleček, kde se hrotí, co to dá. A dá to dost, když jsou vedle sebe noname začátečníci + třeba
Focus a
AT z
Flow Mo. Přímo pod námi se rozcvičují holčičí dvojičky, co se chystají do battlu. Jsou tu
Terra a
Eddie ze
Soul Mavericks. Jsou tu neuvěřitelný Japonky, co skáčou jak hopík. Krásná
Jilou z
Nin10do crew. Nejvíc se ale protahuje a rozcvičuje dvojička z Francie
Mydie &
Aurianne. Dávaj jako by je čekal taneční maratón, seriózní jak daně a smrt.
Žampyjon na plac, šílený
MC Trix třímá v ruce mikrofon a ihned zkouší, co vydrží. Jak mikrofon, tak naše uši. Porota –
AT a
Focus z
Flow Mo,
Manuela ze
Zamounda crew. Podej mi nábojnici Red Bullskiho a můžeme okamžitě začít. Kočičí zápasy mají hodně zvláštní atmošku. Vlasy, nehty, prsa, zadky, ale jdou do toho na plný koule! S výjimkou holek ze Zélandu
H a
Deemite, jejichž největším vkladem do zábavy tohoto večera byla exotická adresa, to jede strašlivě. Holky ze
Soul Mavericks to rozhodně nehrajou na nějakou roztomilost. Battlej, jak kdyby na tom záviselo povolení sledovat pohádky v telce. Nejen moves, ale i gesta, nefalšované pohrdání… Psychologii battlu už mají totálně promáklou. Seriózní francouzky jsou v křeči a přestože při rozcvičování vypadaly na finále, tady na ladnou, neustále se usmívající
Jilou a
Frost prostě nemají. Ani skills, natož pak půvab a eleganci. Japonky, to je kategorie sama pro sebe a velmi záhy začíná být jasné, že na ně nebude stačit nikdo a finále bude sestrovražednou harakiri záležitostí. Je to srážka dvou generací, dvou přístupů a dvou stylů. Na jedné straně dravost mládí, co nemá úctu před ničím a nikým a vypadá, že uteklo z drillu gymnastické průpravy. Když totiž dávají
Kanami a
Myw najednou air flares, řve celej sál, jak o život. Na straně druhé vyzrálost
Eri &
Yurie – úcta k pravidlům i soupeřům, taneční přístup a elegance. Nakonec ale nad tanečním sálem vítězí tělocvična.
Champion Sound zahraje fanfáru a můžeme jet složit věci do haly a pak hnípat na hotel.
Pernik si splní sen a zatančí si na hlavním pódiu dřímající
Volkswagen Halle. Máme náladu slavit.
„Started from the bottom, now we’re here.” Jsme tu, hraní bylo skvělý, povedlo se to, konečně jsme se rozjeli. Čas na facku, která samozřejmě přichází.
„Storm definitivně nebude. Hrajeme před finálovým battlem, on je jako garant celé poroty a když se budou radit před finálovým battlem, nemůže odejít a vystoupit s námi. “Funky President“ tudíž nebude, protože bez něj by byl zdechlej a musíme vymyslet, čím ho nahradit. Chtělo by to něco výraznýho s dechama, protože jinde tam žádný dechy nehraju.“ Vem unavenýmu nadšení a on si nepříjemně dobře vzpomene, jak moc je unavenej. Je po náladě. Pocit triumfu se sype mezi prsty pochybností o tom, jak to tedy zítra odehrajem. Spíš než že bysme se bavili a nacházeli souznění v nějakém skvělém nápadu, čím zalátat tu díru, se začínáme štěkat. Nejvyšší čas, aby se posádka odebrala vyhledat klid na lůžku a El Kapitáno to přes noc vymyslel za nás.
Snídaně jak blázen. Snídaně je balzám. Mrakofka s Pernikem se sice rozhodli, že se raději zabalí do balzámu peřiny a doráží až na poslední chvíli, ale zbytek party si spokojeně debužíruje. Cholesterol, cukr a kofein. To vše potřebuje doplnit nádrž. Ale jestli je něco důležitějšího, než obsah našich žaludků, je to obsah našeho showcaseu: „Tak co, Radimski?“ „No co, mám to. Dáme kousek “Watch Out Now“ od The Beatnuts a já dám ságo do jednoho toho breaku. Na YouTube je to v německu zablokovaný, vymýšlel jsem se s tím do čtyř do rána, ale mám to a pak vám řeknu, jak to teda bude.“ Uf. Tak to chce ještě jednu koblihu. Tenhle den bude ještě dlouhej.
Prdelíme se do haly. Je 10 ráno a zrovna vrcholí zkouška holčičí crew Zamounda. Božínku. A pak už Maceo striktně hrne jednu crew za druhou, aby si zkusili svojí show. Máš pár minut a díky, čau. „Ne, nemůžeš si to zkusit znovu, čekají tu další, odchází se tamtudy, díky, čau.“ My se mezitím stavíme se na 2 prakťáky. Na přední jde Radimo a Gury, na zadní Watcha, Miki a Mraky Mrak. Místo stolu case a nalepit banner, ať se ví, kdo je tady Žampyjón. Mrsknout koberec a postavit bubny. Nacpat na 2 x 3 metry dvě komba, dvě konga, tři lidi, dvě kytary, dva odposlechy, jedny klávesy a bezpočet šlapek. To je tetris.
Po očku sledujem parket. Střídá se tam jedna crew za druhou jak kloužou na namydleným parketu. Taliáni De Klan se svojí situační komedií s hracím automatem. Bělorusové Hunters Crew v šílených rudých uplých trikotech. Napumpovaní týpci z Venezuely, na čele Lil G z BC One Allstars. Uvolnění Flooriorz z Japonska. Totálně koncentrovaní domácí B-Town Allstars. Vtipná kosmonautská vložka od holandských The Ruggeds… Je zajímavé vnímat ty rozdíly. A nejde jen o tanec. Někdo má muziku na CD. Někdo na flashce. Kluci z Nigérie – Space Unlimited jí mají ve vlastním notebooku z technického muzea. Někdo má ssebou kulisy, někdo rekvizity, někdo převleky. Někdo je originální a někdo vsadil všechno na klišé. Koncentrovaní jsou všichni. Z někoho ale i tak tryská pozitivní energie a dobrá nálada. A někdo je topornej a v křeči. Největší zklamání jsou Knucklehead Zoo. Motivy kasína, souboje červeného gangu s modrým, boxerského zápasu, muziky z Rockyho a americké vlajky na závěr? Mondijé.
Máme postaveno, můžeme řešit dál. Světluškář nám nastaví 5 kuželů na robotickou
Kraftwerk pasáž.
Yalda nám nafasuje vše, co potřebujeme: tedy klíče od naší krásné šatny s obřím nápisem
Champion Sound na prominentním místě přímo proti vchodu. Tikety na dlabanec. A spoustu funkčních suvenýrů: krásné plastové backstage karty s machr šňůrkama. Památeční VIP handstripy. Carpassy. Jsme dobrý. Né tak, jako místní dýňová polívka. Ani jako chlazenej modrej plamen. Ale dobrý. Naše spojky lítaj okolo, točej na GoPra, fotěj, dokumentujou, hledaj v hale nejlepší úhly.
„Ještě 3 crew a pak můžete začít zvučit. Hnal jsem to, tak máte o 45 minut navíc.“ Říká nám hrdě
Maceo. Ještě že tak. Když najedeme riserama na místa, označíme pozice značkama z gafy, začne nekonečný zapojování mikrofonů a kabelů. DI boxy a stojany. Sluchátka a monitory. Než to všechno rozchodíme a nastavíme tak, jak bychom chtěli, zbývá 44 minut. Set má 15. Máme tedy 3 velice rychlý pokusy. Pokus číslo 1. Jeden pad je potichu, druhej děsně řve, kytara kvílí jak namakanej hejkal, perkuse jsou moc, pad na
Kraftwerk není slyšet vůbec, světla jsou blbě a hlavně. Výraz „sedláci u Chlumce“ vás vyloženě vcucne jak vír, kýho vejra! Uf.
Tomáš kroutí knoflíkama jak bradavkama. Mocně, ale s citem zároveň. Pokus číslo 2. Poměry mnohem lepší, do strnulých výrazů se vkrádá úsměv, nadšení i pohyb.
Gury se trochu hrbí, ale když má dát nemocnej
Xperiment a
Jayliba, aby se nehrbil. Zbejvá 10 minut a po chvilce zvažování závěrečnýho hrotu je necháme s královským grófovstvým protéct.
Už se to blíží. Nervozita stoupá, stejně jako tlak v hrnci naší ponorky. Analyzujem si, co tedy ze zkoušky vyplývá, vyhotovujeme si čistopisy vlastních proškrtaných poznámek. Přeme se, jestli je lepší ještě přitlačit a doladit poslední hluchý místa nebo naopak ubrat plyn a nechat to v klidu plynout jak to je, protože
„Už se s tím stejně nedá nic udělat.“ Páru upouštíme každý po svém. Někdo nad dalším talířem vynikající dýňové polévky. Někdo s věrnou nábojnicí po boku.
„Pochodeň je tady.“ Ou,
Torchman v zóně a dá to s náma! Skvělá zpráva. Old school hábit sice bohužel muset nechat doma. Žádná rukavice, žádný Star Trek brejle, žádná indiánská čelenka. Ale to je úplně jedno. Šlo nám hlavně o toho panáka, co to měl mít na sobě, než o jeho válečnický ohoz. A že tohle je PAN panák.
Protože před výkonem by to chtělo hlavně odreagování, vyrážíme na procházku po Braunschweigu. Mít jako průvodce tuhle chodící ikonu jménem
Torch je teda zážitek. Na začátku si říkáme
„Kolik lidí ho tak schválně na ulici pozná?“ Když jich začíná být hodně, přestáváme počítat. Výkřiky. Náhlá němota. Zvednutá obočí. Ukazující prsty. Doubletake. Čelem vzad. Kolemjdoucí, kolemjedoucí, ve věku 20-45 ho poznávají skoro všichni.
„Moc to tu neznám a centra většiny měst tu jsou podobný. Pěkný historický centrum a velký nákupní centrum.“ Nás teda místní zvláštní roubenky berou dost. Přitom sledujem kanály se lvem a posloucháme výklad a německo-český fóry. Ten o první německý univerzitě znáte? Tý pražský?
Vyprodaná Volkswagen Halle se plní od půl pátý. Když se do ní před sedmou vracíme, praská ve švech. Cyphery spolu s tím ročním těšením se zvedli teplotu, že se tu rosí čela, i když jen sedíte a kocháte se. Můžeme začít.
Crew je 15 kousků. V battlech dostane šanci jen 6 nejlepších. Hned první Waveomatics z Řecka ale ukazují, že i kdo se zdál na zkoušce jako ořezávátko, teda žádný ořezávátko není! Tak to nám to pěkně začíná. De Klan z Itálie možná naopak trpí přemotivovaností a jejich číslo s hracím automatem se bortí jak jejich rekvizita. Flooriorz z Japonska jsou typickým příkladem „když se něco umí, vypadá to, že to jde samo“. V čele Taisuke z Red Bull BC One Allstars a tahle parta naprosto krutě tancuje. Synchonizace na tisícinu sekundy, ale… Ale jinak nic. Žádný velký chorošky. Nic navíc. Pernik kroutí hlavou „Asi neměli čas, tak si nic nepřipravovali, protože ví, že jsou tak dobří, že aby prošli do battlů, jim to stačí vždycky a rozjedou se až tam.“ No, uvidíme. A jestli to během shows S.I.N.E. Crew z Vietnamu a Space Unlimited z Nigérie s jejich hrou na „policajty a lupiče“ trochu spadlo, padaly jen brady, když nastoupila partička Vino Tinto z Venezuely. Charizma a bublající temperament indiánské krve, co klukům tepe v žilách. Neuvěřitelná energie, co z nich prýští v gejzírech. Skvělá choreografie. Hromada „wau“ momentů, kdy celá hala vzdychne jak někde v delfináriu. Práce s napětím a jeho gradace. A kurva, jak tohle chce kdo trumfnout? Vidět tuhle partu, jak seběhne z pódia a gejzíry krystalické radosti, že to dali, s nima mlátí od zdi, ke zdi – jeden z nejsilnějších zážitků celého víkendu.
Trumfnout je zkouší hned ostrovní Soul Mavericks. Dávaj, ale když je centrálním bodem girl Terra – holka na hraně školy základní a mateřské, vypadaj kluci volky, či nevolky jako křoví. Křoví ale parádní a navíc Terra prostě nakládá hrozitánsky. Snad ještě víc, než včera v holčičím battlu. Jen když dá osmdesátikilovej hromotluk salto pozadu a dopadne obkročmo okolo dvacetikilový holčičky, říkám si, že to už je snad moc. To už ale z boku hlavní stage nadšeně pozorujem, že se chystají vlámští mistři – The Ruggeds a netrpělivě stepují za plentou. Jejich kosmická mise s dobitím planety b-boy nás bavila už na zkoušce. Teď dávají ještě víc. Choreografie je skvělá, nápaditá, originální, zábavná, přitom ne cirkusová. Maj styl, maj moves, maj několik generací a maj při tom z tancování pořád radost. Radost pohledět.
Prvních 8 za námi, ale postoupit by mohli nejmíň 4. Zbylých 7 teamů to může snad skoro zabalit. Máme jen krátkou pauzu při showcasech vítězných japonek z B*Girl battlu – Kanami a Myw, z lockinu, poppinu a sólo battlu a jdeme na zbytek show.
Pěkně od podlahy. KGB TC Unity z Taiwanu ukazují hrdost na své kořeny trochu zajímavějším způsobem, než je obvyklá lopatní vlajka. Hudební nástroje, oblečení, výjevy, na 10 minut vás pozvou do srdce Taiwanu a krom zajímavé historie se tam zjevně velmi hustě tančí. Frantíci Melting Force si naopak vystačí s teplákovkama a nechají za sebe mluvit jen svůj tanec. Ten je u nich tím, co má silnou tradici, ale na nějaký zásadní zářez to asi stačit nebude. A jestli znáte moment, kdy je vám trapně za někoho jiného, tak ten přichází s další partičkou. Welcome to fabulous Las Vegas. Kdyby se uděloval pás mistra světa v machrování, měli by jich Knucklehead Zoo tolik, že by na fotce vypadali jak do bondage časopisu. Na zívající publikum a nejspíš ani na porotu si ale touhle habaďůrou přijdou leda ve snu. Pod jeden náš prakťák zahodili svoje úvodní kostky, tak máme velmi cennou relikvii do Žihadla.
Že aby amíci porazili koreu, musí si o tom natočit fiktivní film, dokazuje v celé nahotě tlupa Fusion MC. Ty kluci jsou jak na elektriku. Skáčou jak vysypaná bedna hopíků. Jak kdyby se nalili hopsinkama. A točej a točej a skáčou a skáčou. Ty budou určitě vysoko. Těžko říci, co chtěli Hunters říci svými červenými uplými trikoty. Jestli doufali, že bude v porotě sedět holka. Protože ať dají kluci sebebrutálnější kombo, když maj přitom na sobě oblečenou červenou šprcku, je těžký nevyprsknout smíchy. Jestli nám přišlo, že se publikum dostává do varu jen na povel spíkrů Freestylea a Spaxe. Že je crowd německy chladný. Bylo to jen do ohlášení B-Town Allstars. Tomuhle se říká výhoda domácího prostředí. Parkety jsou možná stejný, ale pokud zbouráte halu, sotva jste nastoupili, trochu vás to přifoukne. A třeba dodat, že toho plně využili, ale vůbec nezneužili. Jejich show totiž byla naprosto top. Rozkoplá helikoptéra ze zkoušky to sice nerozlétala, ale ty triky, co tahali z rukávu? Když týpek skáče salta pozadu a pod ním se válí v sudech celá crew jak klády v Donkey Kongovi? Tak to pardon, tohle už není level, to je multilevel. Sada, na kterou zábavná show v duchu filmu Maska alá Unstopabullz z Izraele nemůže navázat, ani kdyby se tu zjevil Jim Carrey a dal moonwalk až na měsíc. Pow. Máme po showcasech. Nacvičený sestavy jsou minulostí a za chvíli přijde pro nejlepších 6 to hlavní.
Zamounda showcase. Jak tohle může nechat někoho v klidu, to mi není úplně jasný. Tohle je žhavoucí jak láva. Tohle je taneční krása. Ze které vstávají chlupy na zádech. Je to jak reklama na dělání dětí. Je to dynamický, je to rajcovně přidrzlý, je to sexy, je to prostě strašně, ale strašně dobrý. Lidi ale prostě přišli na houbařský mejdánek a těšej se na bedlu.
„Let the battle begin!“ řvou na nás
Spax s
Freestylem a Korejci
Fusion MC s našima oblíbenýma venezualskejma indošema
Vino Tinto jdou na to. Jak se dá prosrat battle? Když nedáváte bacha na taktický poradě. Připravíte si první sestavu a na battle vsadíte na sólo vstupy. Korejci takticky dávaj jednu dvojičkovou sestavu za druhou a charizmatický latinos vůbec nepustí do hry.
Lil G to sice zkouší zlomit, ale tohle nemůže klapnout. Prokoučovaný. A hnedle další kousek bedlové smaženice:
KGB TC Unity Taiwan vs
Ruggeds Tulipány. Kosmický týpci v dřevákách nejsou žádný dřeva. Klasickou asijskou třaskavou akrobatickou směs smrkaj bez kapesníku a nakládaj víc. Lidi jsou v hajpu a dál pokračujou. Tři, dva, jedna, tulipáni.
Chce to další pauzu. Že by si ale člověk oddechl, to ani náhodou, přichází totiž
Morning Of Owl a naše oko má tu čest vidět, co ještě nevidělo. Tohle představení už je dalece za hranicemi škatulek a všema bujnýma představama o „urban umění“. Tohle je spíš výrazový tanec, než metání kozelců se zataháním za sáček. Cizelované pohyby jak na moderním baletu. Naprosto neuvěřitelné skoky a rotace a k tomu šílený komba, co nakládá
Bboy Pocket… Když letěj konfety na konci show, jsou slzy na krajíčku. Právě jsme byli svědky dost možná nejlepšího tanečního vystoupení současnosti.
Do pohnutí už se vkrádá i lehké svírání v oblasti žaludku. Celkem neklamné znamení, že se blíží to, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli. Dvě skvělý semifinále jsme si nechali utýct. Když potkáme domácí B-Town Allstars. Zdrcený, nasraný, zklamaný, na pokraji zhroucení, je nám jasný, že na Fusion MC z Korey nevyzráli. A Taisuke z Flooriorz prý v tie braku nedal Nieka z Ruggeds, protože vypadal, že se šetřil. Nevím na co, a bohužel i to nám uteklo. Tou dobou se náš pohled na celou halu stahuje do trubky a totální koncentrace na svojí věc. Nervózně postý kontrolujeme všechno. Poznámky, věci, hodinky. Jsme v zóně. Jdeme na to.
Stojíme před šatnou, deset metrů od nás řve tucet tisíc lidí v obří hale. Jsme jak neuvěřitelnej Hulk. Máme tolik energie, že by se mohla rozprsknout do celýho Vesmíru. Potřebujem jí ale naopak udržet pokupě.
„Sežeň Trixe, jestli nás teda uvede?“ „Co Torch? Maj pro něj připravenej mikrofon?“ Letím pro něj. Krev cítím tepat ve spáncích a slyším hučet. Battle skončil. Risery jedou na svoje pozice. Zadrátovat, rychlej linecheck. Přiheftovat obě GoPra na pozici.
Pernik i holky hledaj pozice na focení i točení. A lehce dezorientovanej
Trix se nechystá,
„Pokud nemám zpívat, není mě vlastně potřeba. Spax a Freestyle vás uvedou, ne?“ Ale jo. Vlastně už to mezitím i dělaj. Přímo báječně.
„Tahle parta se možná nezdá. Jako hiphopeři sice možná nevypadaj, ale hrát? To oni dovedou.“ Díky kluci. Podržet, to přesně jsme před tímhle vrcholem potřebovali. Podržet pod vodou.
„Cause we started from the bottom, now we’re here.“ Teď už není cesty zpátky. Atmosférickej nástup,
Mrakembe promlouvá svou kejtrou k velrybám a dav čmuchá, co že se to bude dít.
„Tu. Tu. Tuuu“ najíždí “Galvanize“ a už jsou naši.
Rejdymou jako správnej kapelník to řídí. Všechno. Na pódiu i pod ním. Diriguje kapelu, hecuje dav.
Miki víří perkuse,
Gury šlape jak Armstrong po Katově šlehu,
Watcha drtí basu.
„Bboyyyys, bgiiiirls, Lords Of The Underground in the building.“ Tak že “Chief Rocka“ zabere, jsme čekali, ale tady to podpaluje fatru. Úskalím nemocnýho
Xperimentu a
Jayliba nás protáhne Golem
Gury. Breaky jedou jako bysme hráli finále všech finále. Když nastoupí
Radimo a jeho ságo, spíná si publikum ruce na prsou a užasle to v něm zahučí.
Mrak nadělí “Apache“, obratem kytáry je pasován na náčelníka
Inčučůnu z Puebla Apačů Meskaléro a do vzduchu letí rohatej.
„What we gonna do right her eis go back. Way back. Back into time.“ A už to nastupuje. Parta v robotickým pozoru.
Gury ve stoje drtí pad.
Kraftwerk jedou mašinou napříč Evropou, pod kolama jim cvakaj elektronický pražce a
Bboy Dženda nakládá přes vokodér
„Trans, Europe, Express“. Zlom
„Párky people, party people, can ya’ll get funky?“ A je to tu. Rychle mrkáme za plentu, jestli je pohodeň zažehnutá.
Torchman s turbanem na hlavě už ale dává
„One two“ a nastupuje jako ten pravej crowd ruler.
„Huf, huf huf“ „Eins, zwei, drei, fuer, Champion Sound ist heute hier.“ Blíží se půlnoc. Je před hlavním battlem. Snažit se tváři, že publikum je ve varu, by bylo velký lhaní si do kapsy. Ale lidi jedou.
„Alle hande in der luft.“Dali jsme to. Živá kapela na finále
Battle Of The Year, to je zápis do historie. Česká kapela.
Champion Sound a
Torchman a lidi tleskaj a křičí na pozdrav. Ve chvíli, kdy by cokoliv slabýho vypískali, protože by je to zdržovalo do toho hlavního, na co se těšej už skoro 8 hodin. Stojíme tu, oněmělý úžasem s tím, že jsme obstáli.
Rychle se probrat, odjebat se s krámama z parketu, hlavním vchodem přichází hlavní chod. Je to jak z dálky. Těžko svý roztřesený smysly teď kočírovat a nechat soustředit na cokoliv jinýho než užívání si rozlévajícího se slastného nadšení. Stojíme před šatnou. Září nám tváře. Přibíhá dojatej
Storm „Tak co, stihnul jsem to? Hráli jste už?“ Hráli. Měníme úsměvy. Rychlý objímačky a jedem dál jak nekonečný boogie. Do sebe zakoukaný rozhodně nejsme. Jen na pokraji sil. Užíváme si, že můžeme epochální battle
Fusion MC vs
Ruggeds vidět díky svým kartičkám z úhlů, běžnému smrtelníkovi zapovězených. A je to vážně velkolepý. Korejci dávaj. Když jeden stojí a ze čtyř stran se o něj odrazí čtyři týpci a hodí o něj salto pozadu, mohla by většina crews jít na párek.
Ruggeds jsou ale ostrý týpci, co se s ničím neserou.
Niek je evidentně nejdál, ale nechce to brát jen na sebe. Je to supr battle. Bude to těsný. Ale Evropa asi opět padne a bude se muset sklonit před Asiíí, reprezentovanou Koreou.
Výsledky. Nejlepší show Flooriorz. Wau. A vítěz Battle Of The Year, crew odsouzená k nesmrtelnému hodování v bboy Valhalle se jmenuje… Fusion MC, Korea. Bugr. Sláva vítězům, čest poraženým. Gejzíry emocí. Sprchy z bublin. A během pár vteřin je po všem. Unavený crowd se trousí. Někdo domů, někdo na aftr. Jeviště i hlediště divadla bboy svět se noří do ticha. A z rozjímání vytrhávaj bílý zářivky, pracáky a bourací čety. Lesk a bída mejdanů. Lepí se nám boty v rozlitém pití, když s nevyprchávajícím nadšením balíme a lifrujem věci zpátky do Žihadla. Nakládáme na vozejk a Volkswagen Halle věříme, že nedáváme sbohem, ale nashledanou.
Na aftr už nám sil nezbývá. Jdeme slavit! Hotel. Lobby. Veselice. Lahve chlastu. Ruce do vzduchu, šroubujem žárovky. V zasmrádlým lobby a na uprděným sportbarovým prkně dlí smetánka tohoto bboy světa. „Been there, done that.“ Sedíme na trůnu na vrcholu světa. Vize je lehce mázlá, tropíme lehkou výtržnost, kalíme lehce těžce, je to nesnesitelně heavy zážitek.
„Vy volové, na nádraží je jam. Pojďme tam.“ Překotíme se 200 metrů přes náměstí a jsme tu. Tady to žije. Energie nemá hranic. Týpci holej asi v šesti různých kolečkách. Randál v hale, ale nervozitou z hluku nikdo netrpí. Najednou do skvělý zábavy bezejmenných milovníků tance nastoupí ve 4 ráno
Spider Salah a
Lamine a totálně to tu rozbombardujou. To je jako by přišel ve 4 ráno na open mic
Rakim. Ty vole. Za čvrt hodiny ale Polizei zavírá mýdan, kurva.
„Proč nám o tom neřekli, Žampyjon by to tu sestřelil jak blázen.“ Alle hande in der luft. Aspoň zůstává další meta, co musíme pokořit, jestli bude nějaké další příště.
Foto by: Petra B.
