Šógunovi nindžové (Outbreak Europe 2014, Banská Bystrica 25. a 26.7.)

Outbreak, hurá. Do třetice toho nejlepšího. Už potřetí v řadě se totiž chystáme na jeden z vrcholů léta na mejdan na středním Slovensku. Vlastně by se dalo říct, že víme přesně, co nás čeká. Dvakrát po sobě jsme tam na hranici fyzického zhroucení našli hypnózu. Dokonalý kruh. Perfektní cypher. Žádný spánek. Kapela v pokročilém stádiu rozkladu…
No, opakování je ale matka tak maximálně nudy, rutiny a nedostatku nápadů. Tím rozhodně netrpíme a kde jsou koule i na realizaci, tam je radost pobejt. Letos tedy chystáme velikou vychytávku. Na vlastní náklady si zveme speciálního hosta jménem Timmy Rickard. Totálního profesora pokud jde o zvučení a nahrávání bicích. Je pátek ráno a je nám jasný, že nic už nebude jako dřív.

Pátek 25.7.
Vláčný odjezd z Prahy v 11:00, to naše parta ve spojení s Outbreakem nepamatuje. Vždy jsme dávali jen sobotu a vždy se museli hlásit o 500 kiláků vedle vlastního pelíšku v 9 ráno. Začínáme příjemnou změnou. Po cestě nabíráme Guryho kaskáda trikem na dálnici a vůbec naposledy i našeho gurua bybóóój Pernika v Krně. Ta pravá nostalgie nám ale rozechvěje chřípí a nechá natahovat moldánky až když dorazíme na místo. Indiánský stopař Miki čmuchá divočinu a zbytkem osádky cloumají divoké vzpomínky. Urban Spot. Místo, kde smrtelníci z Prago Union potkali svou smrtelnost. Tam kde se místo slibovaného Návratu Králov konal Návrat oživlých mrtvol. Kde nás zlatokop Archie oškubal, co to dalo. A dalo to dost. Hurá.
Když máš srdce zjihlé, když máš potíže, tak dej kombo ke kombu, pedalboard na hřbet a představuj si stav beztíže. Cajky hejbejte se. Je vedro. Prádelna. Atmo oslizlý. Kusy člověka ulepený. Gury si jediným vychytaným movem vyrábí na hodobóžových nasrávačkách rozparek o dost odvážnější, než by chtěl. Začíná to výborně. V tom se objeví on. Vstupuje na scénu jak mstitel. Ne ten s píšťalou, ten kope za náš team. Mstitel s činelem. Tajemnej týpek s poctivým stylovým koženým pouzdrem na plechy na zádech, šógunsky striktním účesem a šperky z tyrkysu. Je hustej. Když už zvučíme nebo se o to snažíme několikátou hodinu, jen utrousí, že by něco třeba pojedl. “Naposledy jsem snídal.” “A přeci jen, snídal jsem ve 3 ráno.” Jo, je hustej.
Následuje kapitola příběhu o ztracené navigaci, co nás místo do nedaleké reštyky zavedla pod most za městem, abychom pak kolem ní kroužili jak hladoví vlci, kterým nohy zanáší a nesou je spíš ve spirále, místo rovně k cíli. Navíc hledáme restauraci Barumka. Představa nějaké zoufalé benzínky a kulinářských majstrštyků na pomezí obložených baget a smaženky nechá slabší kusy tak tak rozvzlykat. Ale nevzdali jsme se. A co? Za vůli jsme byli odměněni přímo královsky. Pili, jedli, hodovali a jestli neumřeli, tráví ty porce dodnes. Jako nevím, koho na Barumce čekali. Jestli se měl stavit Otesánek s partou nebo tak něco, ale ty porce nezvládali ani ty nejtlustější z nás. A hurá zpátky, volá lehce nervózní MK “Kde jste? Klub už je úplně narvanej.” No, určitě ne tak, jak my.
Žádný zbožný přání, ale pravda. Klub tepe životem a přetéká návštěvou. Říznem do toho hraním pro módní přehlídku Legits. Bez technických trablů se to tady neobejde, ale řada s motivy sluncem napájených palem sklízí od alkoholem napájeného massivu potlesk i tak. Rozjíždíme hypnózu. Tančí se. Vlní se boky. Parket žije. Neguín ve zváštním, potemnělém moodu battlí tak trochu “zrcadlo, zrcadlo” sám se sebou. Pod šamanským kotlem ne a ne pořádně chytit. Pochybnosti. Lehká melancholie. Totální únava. Ještě balit, tahat, hledat pelech a ráno brzy nanovo. Nééé. Mizíme zrovna, když Renegade nakládá striktní houseovou sadu. “Township Funk” alá DJ Mujava jsem třeba neslyšel roky.
Vzhůru na horský hotel Šachtička. “Hele, žádný Šachtičky mi GPS nenašla.” Skvělý. Pusťte ke kormidlu indiánského stopaře. Mikikong rozjíždí velké sólo: “Je to strašně daleko, ale to najdeme. Musíme přes takový sídlák, čtyřicetitisícový cigánisko, smetisko a pak prudce do kopce.” Vrháme se do tmy, neznámo kam. “Jako smer máme dobrý.” Máme ho dobrý tak dlouho, až i Miki uzná, že by asi bylo lepší se otočit a jet zpátky. “Víš, jak se tam dostaneme?” “No, úplně ne, ale myslím, že smer máme dobrý. Pojedeme pak dlouho do kopce lesem.” Spása nečekaná. Cedule Šachtičky. Krása nesmírná. Ať žije. Jedeme dlouho do kopce lesem, až jsme konečně na místě. Parta se laská s obyvateli místní mini ZOO: oslíkem, koníkem a pašíkem, zatímco Timmy, rozbitý na atomy, snaží se poskládat a najít smysl svého výletu za hranice všedních dní. Tak za 4 hodiny u snídaně čusíky.

Sobota 26.7.
O 4 hodiny později se u snídaně schází značně nekompletní sestava. Model Baset bude zřejmě naším společným hitem pro dnešní den. Kopec, do kterého jsme v noci šplhali je tak šílenej, že i když ho sjíždíme na dvojku, můžeme na brzdových kotoučích pod kopcem smažit vejce.
U klubu Ministry Of Sound jdem na jisto. Čeká nás stejný snížený vjezd, kam bychom neměli jezdit, stejný zvukař i stejné pódium jako vždy, jen o něco větší. Na co jsme se měsíce těšili, to je konečně tady. Timmy nic neztratil ze striktnosti svého vyčesaného Šóguna, jen na něj nahodil ležérní kulich a jak šílený vědátor se zavřel do vlastního světa. Staví a ladí bicí. Nepřeje si být rušený. Kapelmajster Radimo vibruje nadšením: “Ty vole, Timmy, ty jseš stejně hustej… Hrát bez hajtky, to bude přísný!” “Počkej, jak bez hajtky?” “No, hraješ přece bez hajtky, ne? Do rozpisu, co ti máme vzít jsi mi hajtku nenapsal.” “Aha. Ne.” Aha. Vyšlete indiánského stopaře, ten tu hajtku vyšťourá. Homies Mikikong obvolal všechny, ale nakonec nás vytrhli až kluci z polský kapely Flue. Díky moc.
Stavíme a zvučíme už víc jak 3 hodiny, když přijde tahle druhá kapela. “Kluci, vejdete se sem nějak, že jo?” “No, ani ne.” “Nějak se vystřídáte, ne?” “No, kdyby bylo jak.” Bublá to jak hrozny hněvu. Kypí to. Vře to. Tře se to. Pře se to. Ale nepere se to, umí se to dohodnout. Není to jednoduchý, ale plán je. My začnem. Kluci z Flue maj asi 8 hodin uprostřed ring volný a my to pak zakončíme. Teď ale hurá na místní vynikající BBQ burgr a pak hotýlek a klid na lůžku. “Máme hodinu a čtvrt, spát nemá cenu.” To nemá, zvlášť v hotelu, kde je bazén. “Neskákejte do vody.” radí cedulka. Rumunen ale nemohou odolat svému přirození. Placák. Skoba. Kufr. Šíbra. Spíš míň, než víc povedený pokusy o salto, voda kape i ze stropu, ale s romantickým výhledem na nádherné kopce a sjezdovky, zase ten život jednou dává smysl.
Brzké odpoledne, mejdan začíná. První cyphery a účast spíše symbolická. Jak rodinný mejdan, kde známe půlku řídkého parketu. Timmy solí jak virtuós, ale nic nejde na první dobrou. Signály, co má naše parta vypálený do mozku, nejsou za její hranicí až tak jasný, jak jsme mysleli. Šlape to, podlahu jsme roztancovali. Dvě bicí soupravy vedle sebe vypadají majestátně, ale… Ale něco tomu pořád chybí. Lidí je nějak méně. Nejsme to jen my kdo jako by se do toho nemohl dostat. Hypnóza?
Uvnitř klubu zatím battly vrcholí, a to je náklad hovadnej, to zase ne že ne. Kleju pojede na Undisputed. Když se to umí, je to paráda.
A to se ještě chystá afterparty Legits Blast s Lords Of The Underground a přehlídkou domácího rapu – Separ, Zverina a Krok spet… Ta ale nabírá postupně skluz takový, že headlineři z Newarku hrajou nakonec jako první. Zkušení veteráni ale naloží jak páni. S energií mlaďochů prodají vše, co mají. “Here Come The Lords”, “Psycho”, “Funky Child”, “Tic, Toc”, “Chief Rocka”. Mají to vychytaný, mají to prochytaný. Doplňovačky, scénky, tanečky. Maká jim to a publikum jim zobe z ruky.
Je pozdě. Je hodně pozdě, když se před klubem Champion Sound pokouší nahodit řetěz přidřeného motoru. Na vyklepání únavy začínají pomalejší hiphopový věci a nenuceně a nepozorovaně příkládají pod kotel. Jsou dvě ráno, nemělo by “to” jít, ale co se doteď dařilo jen z části, konečně maká. Parta se slila do jednoho tělesa. Zóna. Propojení. Kapela jamuje jako by hrála hotový hitovky. Posílá vlny. nechá gradovat motívek, pak ho opustí, aby se k němu po chvíli vrátila. Bboys a bgirls ve svátečních ohozech dávaj moves, když přichází něco nehorázného. Začíná to nenápadně a ten moment mávnutí motýlích křídel, co nastartovali hurikán stopujeme až zpětně. 4 holky uprostřed parketu začnou dělat společný rutiny. Postupně se ale chtějí napojit i další tanečníci. Už jich je tolik, že dají uličku jak v Soul Trainu. Je jich ale ještě víc, takže dávaj řady. 2, 3, 4 řady lidí, co jedou na jedný vlně. Ta magie graduje snad hodinu, aby tu pak jel celý parket jako jeden tanečník. Jak příboj se rozbíjí jen o kraje fascinovaně přihlížejících davů. Šamanská hypnóza je zde. Kapela šlape, jako by únavy nebylo. Gury s Timmym si prohazujou breaky na Radimův pokyn a pumpujou to do publika tak, že lidi spontánně řvou. Watcha nejen že tvrdí muziku svojí basou a Korgem, ale přidává do repertoáru i bongo. Místní rodák Mikikonga solí sólo na zvonce nehorázně cvakajícího kalibru. Mrakofka a jeho tklivá kytára od srdíčka udává tón a chytá za srdíčko. Var. Muzika a tanec je neuvěřitelný spojení. Emoce. Vášeň. Pot. Radost. Feromony. To všechno lítá ve vzduchu.
Když po třech hodinách ukládáme parket ke spánku, zdráháme se vůbec uvěřit, že co jsem právě zažili se opravdu stalo a není to jen výplod zbožných přání našich chorých a znavených myslí. Znovu jsme si dokázali, že ty nejkrásnější momenty člověk zažije jedině daleko za tím, co je pohodlné. Na hranici vlastních fyzických možností. Že to nebyla halucinace stvrdí Timmy aka ten, co skoro nespal a co za další 3 hodiny vstává zas, aby se dostal domů, když to uzavírá: “TOHLE, tak tohle za ty útrapy stálo a doufám, že si to brzy zopakujeme.” I my, i my.
Chtěli jsme dát nekonečným cypherům na Outbreaku něco speciálního. Nekonečný boogie. A to se letos snad povedlo ještě víc, než kdykoliv předtím. Díky pro MK, MG, Lil Pablo Rock, Dominika, Sarah, Nozdro a celá parta – za pozvání a starost o naše nebohé kusy člověka. Díky Jediovi a Juniorovi, že tu můžeme už tři roky po sobě být. Red Bullski fo lajf. Díky všem tanečníkům a tanečnicím za neuvěřitelnou dávku energie. A díky Petře B. za skvělý fotky, díky kterým máme ty krásný okamžiky zvěčněný. Snad se vidíme zase za rok.