Jak Champion Sound zažil Juste Debout aneb Bylo nás 16.000

Říká se, že na vrcholku je člověk sám. Ne vždycky je to ale pravda. Když to Champion Sound drtil na Juste Debout 2013 v hale Bercy v Paříži a reálně tak seděl na vrcholku světa, sám u toho rozhodně nebyl. Bylo tam 16.009 lidí. A tohle je malá zpráva o cestě na vrchol i z něj.

STŘEDA 6.3.2013
Cestovní horečka vrcholí. Odškrtávám ze seznamu jako bych jel na tábor nebo na věčnost. Kufr nejde zavřít. Pas, nabíječku, peníze, vizitky… Určitě něco zapomenu, hlavně ať to není nic důležitýho. Veškerý info mám vytištěný, v kompu a ještě v telefonu. Pojištění, telefonní čísla. Rád bych se ještě přes den dospal, když vyrážíme o půlnoci, ale to asi nehrozí. Čerstvě odsádrovaná ruka musí vydržet. U Bohouše vyzvedávám nové impozantní přibližovadlo s mocným dvoupatrovým letištěm, bleskově překřtěné na Vzducholoď. Nechávám ho u zkušebny, s jazykem na vestě dobíhám domů, spolknu parodii na večeři a letím na jih. Narvaný studentský klub Blanice juchá do rytmů Prago Čůryjo a když je dojucháno, mizím na topol.
Sraz o půlnoci znamená velikou zvědavost na téma účast a dochvilnost. Když se ale přiřítím s akademickou čtvrthodinkou v zádech, nezbývá mi, než se omluvit, páč jsem poslega. Půjčená vzducholoď budí nadšení, nebýt půlnoc, proběhlo by snad trojí hip hip hurá. Půlka spodního pelechu ale musí zůstat doma, jinak bysme se nevešli. Krom nástrojů nakládáme i výbavu jak na cestu kolem světa, chybí už jen kovadlina, medicimbal a cimbál. Slabá jednička a můžeme vyrazit na zteč s největší výzvou našich dosavadních kariér.

ČTVRTEK 7.3.2013
Když máte na palubě posádku dálničních pirátů – rozuměj zbídačených individuí, co neudrží otevřené víc jak jedno oko, je potřeba rozloučit se s rodnou hroudou. Kde jinde, než na poslední benzínce. Čím jiným, než nějakou místní kulinářskou specialitkou. Políbit klobásku, bagetku, količku nebo srknout polívčičku a zase jednou jupí do světa.
S plným žaludkem se parta poctivě vypouští opravdu na počkání. Přejíždíme půl starýho kontinentu, ale jako pilot spící vzducholodi na noční dálnici je jedno, jestli jedete po highway to hell do Brna nebo do města nad Seinou. Volantovou štafetu přebírá Watcha a já jdu hodit ucho na zadní bidlo.
Jsme tu. Jako první nás vítá zácpa. Možná stávkuje obsluha semaforů nebo něco. Na pravoboku mocná kolonie homies jako bychom vjížděli do Košic. Místní architektura, mosty, věže, beton nás nadchne tak, že neposloucháme Wolfganga a Bercy hledáme, kroužíc jak sokol jasný. Hotel jsme našli, jen není kde parkovat. Ve vjezdu do garáží mají homies obývačku. Gauč, lůžko i kompost, vše co sofistikovaný pařížský homie potřebuje k životu. Nabíháme na pokoje. Výhled parádní, přímo na halu Bercy. Metráž vědecká, doslova mikroskopická.
Na recepci už na nás čeká Sarah. Usmívá se, má pro nás složku s veškerým infem a jedem parkovat do Bercy. Představte si tu samou situaci v Praze. Vrátnej by byl šéf šéfa šéfů a minimálně by nás vydusil, chtěl lejstro nebo aspoň razítko či zveršovanou prosbu ve staroslověnštině nebo tak něco. Tady Fransoá něco žoviálně zašvitoří a jsme vyřízený.
Dnešní warm up party pro nás nejni. Nejen v Praze jsou problémy s hlukem. Ani v Paříži není každej tolerantní soused. Vyrážíme za turistikou, obdivovat místní krásy, najíst se jako lidi a srovnat se po tom ujetém litru.

Asijská čtvrť, vyhlášená Vietnamská restaurace je přístavem, kde hodláme zakotvit. Město ve městě je vesmírem samo pro sebe. Restaurant zavřeno. Radimo s Messier Tomeš mají ale svou stopařskou metodu. „Když někde seděj a dlabou místňáci, znamená to, že je to tu dobrý.“ Asi záleží, jak máte nastavený měřítka toho „dobrý“. Mastnej smrad. Igelitový ubrusy. Vykulená famílie, která sleduje na zastaralý velkoplošný telce obskurní přírodopisný dokument. Synek, kterýmu to buď ujelo s perníkem nebo trpí syndromem vypadávající bulvy za kasou za sebou ostentativně courá svoje vekslácký botky a staví na odiv koženkovou bundu polského střihu. Taťka bere objednávky. Z jazyků vládne s jistotou vietnamštině. S menší jistotou franštině. Versus naše kombo čeština / angličtina / ruka / noha stojíme pod Babylonskou věží hladoví a rádi bysme něco zobli. Masožrouti nemaj probléma a těší se na lavór polívky s půl kilem masa. Listožrouti problém mají. Pán nerozumí ani slovo. Tak se alespoň usmívá a pokyvuje hlavou. Nakonec mi přinese suchou rejži se sojovkou. Strejdu za plotnou po chvilce napadne překvapení šéfkuchaře a dodá míchaná vejce. Vykulený synek mě skásne o 13 Euro, což zase čumim já a můžeme pokračovat.

Víc než majestátní Notre Damme a pár uliček, pomalu se nořících do tmy dneska nedáme. O slovo se hlásí únava a Bruce. Šéf šéfa šéfů, se kterým má sraz Radimo, aby doladili to, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli. A zatímco my spíme, oni to laděj.

PÁTEK 8.3.2013
9:00 sraz na snídani se úplně nedaří. O slabých pětačtyřicet minut později můžeme pozvednout číše s čerstvě vymačkanými pomeranči a oslavit kompletní sestavu. Jsme sice v Paříži na nejlepším hraní našeho života, to ale neznamená, že by se měnila zákopová taktika války o pozice. „V půl jedenáctý sraz? Nestačilo by ve tři čtvrtě? Fakt ne?“
10:45 vzducholoď se nese po pařížských ulicích, vedená takřka neomylným Wolfgangem. Vychutnáváme si kruhové objezdy přímo u jeho vynálezců i s vychytávkou přednosti zprava a pronikáme i do tajů dalších pravidel jako „větší má přednost“, „kdo troubí, víc pospíchá a má přednost“, „kdo to profíluje, může i na červenou“, „když se něco děje, zatrub“, „když se nic neděje, zatrub“ a kdyby už neplatilo vůbec nic, tak: „ZATRUB!“, případně vyhrožuj stávkou.
11:00 jsme u Studia Bleu, naší dnešní zkušebny. Pro změnu parkujem na Čecha před garáží. Když si člověk prohlédne jizvy a rány místních přibližovadel, je mu jasný, že život v týhle betonový džungli není sranda. Týpek na recepci, říkejme mu třeba Olivier, je fajn, ale nápad s nástroji v neodhlučněném tanečním sálu mu jako dobrý nápad nepřipadá. Naštěstí jsme ale kluci z Prahy, co jsou všude dřív, takže se to vyřeší. Z tanečního sálu uděláme překladiště a foto plac. Bobski zamrzne v brutálním freezu na jedný ruce, Radimovi lehce prokopne tvář, ale jinak jsme v nejlepší formě. Hurá na kávu.

12:00 sál je připraven. Cajky hejbejte se. Je to tu krásně odhlučněný, dveře maj kliku jak do trezorovýho sálu v bance. Je tu vedro a smrádek. Pozdvihneme plechovky heráčku a hurá do toho. Máme vybaleno, nejsme ani postavený a začíná hemžení. Všichni se usmívají, ale cukající víčka prozrazují, že poměr spánek vs stres asi nebyl poslední dobou v úplné rovnováze. Hrajem dvě kolečka Ásie s bambusovou flétnou a přispěchá Bruce: „Kluci, Pocketovi uletělo letadlo, bude až zítra na generálce, ale je tu ta baletka, potřebujeme začít, ať nenabíráme skluz.“ Na scénu vstupuje roztomilá zrzka Sandra. Už když se rozcvičuje a protahuje, nejeden by se zarděl. Zvukaři se lehce rosí brýle a můžeme začít. Priscilla a Julien běhají okolo, Bruce v zamyšlení antického mudrce s rukou na bradě na vše dohlíží a ladí detaily. Není prostor na improvizaci. Je to dřina, aby to vypadalo jednoduše. Sandra se nese jak bohyně. Léta cizelovaný každý pohyb. Ladnost, elegance, krása a dotaženost. Když to začne kombinovat baletní klasiku s cukaturou electric boogie, jsme hotoví. Když dá provaz místo horizontálně vertikálně, ve stoji na špičce, máme dost. A to je jen tak v teplákách. V baleríně (která se řekne „tutu“) dá až zítra. Valím bulvu a myslím na rým. Bruce ale není spokojen se závěrečným skokem, kdy pod ní praskne pódium. Radimski nahraje poslední verzi Sandře do iPodu, domluví si výrazný výjezd bicích a jedem dále.

Ameriku budou reprezentovat Kid Glyde, Shannon a Melannie Aquirre. Měli by na nás jít mdloby, že jsme v jedné místnosti s hvězdama tanečního nebe… Ale možná je to tím, že Messier Tomeš nechal zapnout klimošku, místo vedra je kláda. Možná je to samozřejmostí situace, a že tu jsme s jakousi samozřejmostí ne ve frontě s památníkem na podpis, ale v roli parťáků, na kterých to taky tak trochu visí. Všichni dokonale koncentrovaní. Skoro dokonale. Bez zbytečný omáčky jdeme na to. Intro Kurtis Blow “The Breaks“ se zlomí do klasiky Krs One “MC’s Act Like They Don’t Know“. Osádka kýve hlavou a myslí na chorošku. LL Cool J “Mama Said Knock You Out“, už jsou v zóně, půlka moves je v hlavě, druhou už zkouší. Namotání ani netrvalo dlouho a parta může vyrazit o patro výš do tanečního sálu dotáhnout svůj džob.
Afrika a parta balafonistů z Guinee. Pouliční muzikanti pro pouliční tanečníky a vypravěče rýmů. Jsou neuvěřitelný. Pochybuju, že prošli konzervatoří. Místo zatuchlých učebnicových postupů mají instinktivní cit a hrajou naprosto neuvěřitelně hypnotickej riddim. Jsou to páni muzikanti. Kerry James je zas příliš velkej pán, než aby dorazil na zkoušku, ale o africkou část opening show bych strach neměl.

Moderátoři Nasty a John si dají svůj chod. A že se servíruje rychta. Beastie Boys – “Sabotage“, dead prez – “Hip Hop“, MOP – “Ante Up“, IAM ft. Sunz Of Man – “La Saga“, Nas – “The Don“, Beyoncé – “Crazy In Love“ a pak one song and one song only Jay-Z & Kanye West – “Niggas In Paris“. Z vlnění přechází moderátoři do hypeování šestnáctitisícového davu uprostřed zkušebny s deseti lidma až po lehký pogo. „Aaaa, people would go crazy, you get mad ass at Bercy, you know it’s going to happen.“ Jo, jo, kucí se na tom trošku zmrdali.

Bruce tasí projektor a přichází to hlavní. Zahájení má být audio vizuální show, když nám jakž takž ladí audio, je potřeba ho sladit s vizí. Projekce pěkná, hvězdičky, zeměkoule, Vitruvian Man, přecházející v digitalizovanýho Bruce, co tančí jako Wavetruvian Man, až na ten detail, že se blbě synchronizují dvě věci s různou stopáží. Bruce okamžitě tasí bb a volá klukům od projekcí, tohle se musí doladit, cokoliv, než perfektní show, by znamenalo velikej průser.
17:00 končí nám pronájem zkušebny. Radimo by potřeboval balit a jet na schůzku kvůli projekcím. Nemáme ale hotovo a nacvičeno. Shon. Boxujem a prosíme o minuty. Po chvilce nervů dostáváme další hodinu. Asie musí víc šlapat. Evropa musí mít jasnej konec, kde Sandra skočí a rozlomí pódium… Chvílema je to jak ve sprchách v blázinci. Když jede klíma, jede zíma. Když nejede klíma, je vedro a pot. Začíná to bejt dlouhej den. Únava.
18:15 parking na chodníku úzký jednosměrný ulice se sakra širokou dodávkou? V pohodě, místňáci to fýlujou a škrábanec nehledí. Naházíme to dozadu a hurá na hotel. A když parkujem v Bercy, co kdybysme jí mrkli pod sukni? Uklízím Wolfganga a zamykám vzducholoď, když slyším postupnou řadu zvolání a výkřiků „Ty vole“, „No ty krávo“, „Děláš si prdel?“. Na co asi čučej? Jdu betonovou chodbou za nima. WAU.
Tak wau momentů má výlet do Paříže samozřejmě hromadu, ale když poprvé vstoupíte do chrámu jménem Bercy? W A U. Když nám padne čelist, jen se točíme jak holubi na báni a s otevřenou pusou prohlížíme to červený inferno. Je to obrovský a je to krásný. Sloupy na krajích vypadají jak konstrukce mamutího můstku pro skoky na lyžích. Obří kostka a kruhová rampa na světla vypadá, jako by se tu zaseklo UFO a protože nemůže ven, udělá aspoň nějakou show. Viděli jsme pod pódiem na vlastním konciku i přes 20.000 lidí, ale na rovině! Tady budem uprostřed jak na gladiátorském kolbišti. Jak uprostřed obřího mlýnku na maso v The Wall. Na kulaté pódium uprostřed pokládá Halim s partou plovoučku, aby se dobře trsalo, sedačky jsou i na ploše. No ty vole, tady to bude zejtra a pozejtří hodně veliký.

Zalitý adrenalinem s bobkama nemluvíme. To je tak když se potká největší nadšení s největší výzvou. Co na to říct? Turistická část party vyráží na povinné zastávky u Aiffelovky „ty vole, ani není tak velká, co?“ a Vítěznýho oblouku. Na Champs-Élysées se marně snažíme koupit falafel. Pozorujem ty obrovský kontrasty. Nabubřelá okázalost módních butiků versus homies. Autosalon se stovkami koní pod kapotou a před výlohou pod garnýží pět homies pod spacákem. Homies tu jsou úplně všude. Obdivujem botanickou v zastávce metra, i vagóny bez šoféra na pneumatikách. Cestou baví celý vagón pomatená ženská a já si vzpomenu na asijského prodavače rýže se sojovkou – když se všichni smějou, taky se usmíváme a pokyvujem. Dodnes ale nevím, čemu vlastně.
00:00 vracíme se na základnu plní dojmů, jak jsme nasáli ulice Paříže do chřípí, Radimo s Messier Tomeshem na tom ještě pořád dělaj. Kluci od projekcí se jmenujou Antoine a Joseph. Jsou jak postavičky z filmu s Louisem de Funesem. Totálně namáklí profíci, se smyslem pro humor na jakékoliv téma s jedinou výjimkou – synchronizace zvuku s obrazem. Time kód sice máme. Jede nám click a backing track z kompu, ale natáhnout 150 metrů midi kabel do režie? „Jak to teda uděláme? Já na tebe mávnu, že to pouštíme a ty to odbouchneš?“ Antoine při Radimově návrhu lehce zesiná a pak vyprskne: „Ani náhodou. Na stupnici jedna až deset je tohle někde na úrovni dva. Já jsem ochoten pracovat jedině na úrovni deset. Když bude nejhůř, slevím na devítku, ale níž? Ani se nebudu nasírat tím, že bych ti tu vypočítával, co všechno se může posrat a jak moc amatérský by něco takovýho bylo. Takže ne, žádný spouštění na vizuální signál, ani náhodou.“ No, postupně začíná být jasné, že v šibeničním termínu zítřejší generálky a pozítřejší show to prostě bude trošku jinak a Antoine bude muset slézt do sklepa na úroveň 3. Juste Debout chtělo posunout level a zkusit něco, co nikdy nezkusilo. Tudíž s tím neměli žádnou zkušenost a pár detailů technicky nedomysleli, včetně toho, že by kapela s projekcí potřebovali být propojeni vysílačkou… Antoine si tedy odnáší přesnou stopáž a poslední verze muziky s tím, že doladí obrázky, jak je sesadíme s muzikou, to domáknem zítra. A zatímco parta má volnou zábavu, případně jde hodit ucho, Radimo s Messier Tomeshem na tom ještě pořád dělaj.

SOBOTA 10.3.2013
9:00 ze snídaňového menu zmizeli párky a vejce, mérd. Zato našincovi došlo, že natočit si fresh džus z mačkaných pomerančů do třídeckového Ikea hrnečku je nejen praktičtější, ale možná i méně sociální, než tam běhat jak českej fousek s deckovou skleničkou pětkrát. „V půl jedenáctý sraz? Nestačilo by v 11? Co tam budem dělat?…“ Jó, vyhrát se dá bitva, ne válka.

11:00 jsme tu prga a dobře nám tak. Flek, kde se máme postavit, známe, vzducholoď přistává na ploše, cajky přistávaj na svých pozicích. Místa není nejvíc. Bobski sedí se svojí stoličkou v řadě číslo 0,5 a ty z první řady těch VIP sedaček za ním mu nejspíš budou stavět pivo na rameno místo stojánku. To neklapne, musíme se zdrcnout. To půjde. Alex od zvuku to dává bez špuntů do uší a mixpult si musí dát vedle basových beden. Co je proti tomu šoupání koberců a dávání bacha, aby instalace plotů neproběhla v oblasti šlapek a preampů? Ptám se Alexe, jestli je nervózní z velikosti tohohle projektu, ale vypadá jak jogín, co právě rozseděl lososovej květ: „Proč? Dělám tu celej rok. S reggae partama objíždím celou Evropu. Nervózní nejsme vůbec.“ Na to, že mu je tak o deset let míň než mně slušný. Parta rozbředlá, jako by se stavěla v sokolovně v Řepích. Někdo držkuje, že má hlad, někdo se ptá po horkém čaji, někdo v potemnělé hale vadne a utíká za sluncem. Někomu ta kombinace dovolí kvést i v temnotě hale Bercy.
Stavba a drátování sežerou bratru 120 minut. Parta sežere zásobu baget, hummusu a dalších pochutin, co nám nakoupili naše milé ženy a zkoušení může začít. Že kdybychom bývali byli nepřišli opět dřív, než nám bylo řečeno, měli bysme zásadní problém se vůbec postavit a možná by to nešlo vůbec, to náladu ani morálku příliš nezvedne. „V kolik bude oběd?“ a „V kolik můžem odejít?“ je refrén týhle obehraný písničky.
Mezitím se věší obří bílý závěs, na který se bude mapovat. Sladit 4 projektory, co svítí ze 4 koutů, aby makali na něčem, co je kulatý, ale těžce nedokonale kulatý, to není oříšek, ale obří kokos. Aby bylo jasné, kde to neladí, svítí si Antoine a jeho parta na závěs očíslovanou mřížku. Necháme je prát se s obrazem, sami máme plný uši i brejle zvuku.

Je potřeba dotáhnout to, co tu vlastně bude parta hrát. A je potřeba, aby Messier Tomesh naladil to, JAK to bude hrát. Ono se to lehko řekne, ale o dost těžší je to uvést v praxi. A ve sportovní hale je asi vážně jednodušší dát koš z půlky, než tu nazvučit koncert. „Kopák hraje jak z prdele! Zní jak obří plastovej barel.“, „Tome, kytara nabírá.“, „Já nic neslyšim“… Do toho ty krásný červený laminátový sedačky posílaj pozdrav na úrovni svojí rezonanční frekvence, podobně jako ta složitá stropní konstrukce. Řinčí tu všechno, co řinčet umí a jestli to něco náhodou neumělo, tak se to velmi rychle řinčet naučilo taky. Teď odhadněte, co se zvukem udělá tlumení 16.000 lidských zadků posazených na drnčících sedadlech? Když to hraje na každém místě úplně jinak, jaké místo brát jako referenční bod, když samotný pult zvukaře je uprostřed mezi dvěma buřty beden, pod hranicí toho, kam míří? Tak tohle bude ještě tuhý.
16:00 konečně pauza. Když začne hrát muzika z CD, hraje to ale najednou jak francouzský víno. Na jednoho by z toho po hodinách pokusů, plných spíš omylů, skoro padla depka. „Kdybych nevěděl, že zvuku CD se nedá kapelou konkurovat a nevěřil, že z toho ještě něco vykroutíme a zejtra to tu plný lidí bude hrát jinak, pro nás líp, tak okamžitě utíkám na tramvaj a emigruju odsud.“ odpovídá Messier Tomesh když v našich tvářích čte tu otázku, co nikdo nevyslovil. Ještě, že s námi jel. Náš původní plán jet bez vlastního zvukaře byla vrcholně domýšlivá troufalost. All hail Lobo Tom.
V hale už se v tu chvíli fláká celkem dost lidí. Na place je partička v černých montérkách s nápisem Wanted Posse na zádech, kterou všichni sledujou. Všudybyl Bruce ještě na přítomné apeluje „Hlavně prosím nic z toho, co si tu případně točíte nebo fotíte, nedávejte dneska večer na net. Chceme tu zítra ty lidi překvapit a posadit na prdel, díky moc.“ Že by ale jak estébák někoho šacoval? To by asi bylo pod jeho úroveň. Wanted Posse slaví dvacet let a je vidět, jak vážně to berou. „Ty vole, to je Junior? Nějak opadnul, ne?“ Pecku bych nechtěl dostat ani od opadlého Juniora, ani od nikoho ze zbytku zamračené party, která dotahuje detaily svojí brutal chorošky. Jeden týpek dělá, že se plazí a přitom jezdí po celém pódiu. Někdo metá kozelce jako by zítřka nebylo. Všechno do moderního našlapanýho spodku o jakým si nechává zdát mokrý sny Majkl Dý. Až tohle doleští, bude to zejtra sakra nátěr. Když po nich dávají Forzesound ve čtyřech svojí variaci na téma Hvězdných válek, nevypadá to chudě. Vypadá to jak zbytek totálně zkrachovalých příbuzných. Aspoň si můžeme zvednout hladinu cukru v krvi a nálady ve tváři. Kde? Na místním cateringu. K mání je kompletní menu. Předkrm, polívčička, hlavní rychta i zákrm. Lístky jsme sice nenafasovali, ale v Paříži zatím vše funguje na dobré slovo. A s plným břichem je svět zase veselejší.

Projíždíme jednotlivé pasáže. Strašlivě, ale opravdu strašidelně nadrcený bboy Pocket tu už od odpoledne se svým choreografem vymýšlí, čím že ohromí za zvuků bambusové flétny. Amíci bez Kid Glydea, který si odskočil na jeden workshop mimo Paříž, dolaďují detaily. A nejvíce času zabere Evropa. Zatímco Amerika a Asie je „jenom“ o tanečnících v rozích haly před plátny, na kterých běží scenérie jejich kontinentů. Afrika přejde z balafonistů do krátkého koncertu Kerry Jamese, Evropa je o dost komplikovanější. Na kulaté pódium se přilepí baletizol, zbytky tmavého pódia rychle překrýt bílým hadrem, aby na to šlo dobře promítat. Během motívku musicboxu je baletka Sandra schovaná uvnitř a na plátno, co visí jak závěs okolo celého pódia, se promítá silueta tančící baletky. Po několika taktech přichází break. V tu chvíli je třeba bouchnout do spínače, čelisti, co drží plátno, se otevřou, plátno padá a úchvatná Sandra, která má dnes i tutu vstupuje na scénu. Teoreticky. Prakticky se totiž taky někdy stane, že tlačítko dostane úder, ale odezva je na úder, protože plátno nespadne. Atmosféra houstne, únava se kumuluje, energie dochází a crack obchází s kasičkou okolo. Bobskimu se do toho zblázní odposlech a nikdo není schopen vysvětlit, co se mu s ním děje. Proč nejde nijak ovlivnit, co mu řve do uší? Proč mu to řeže hlavu a když Alex kroutí, neděje se nic? Špatnou hodinu trvá, než zjistíme, že mu do uší hraje úplně jiná odposlechová cesta, než má… Hlavně, že mistr zvuku není ze zítřka nervózní.

Podle rozpisu v návodu jsme sice měli mít v 19:00 padla, ale když se ve 23:45 ptáme Bruce, jestli bysme mohli ještě chvíli zkoušet, jen výmluvně pokrčí rameny, ukáže prstem na zvukotěsnou režii ve skyboxu a řekne: „Víte, oni kluci jsou Francouzi, oni nejsou Češi a už to zabalili.“ Což BTW pokud by znělo neuctivě, měla být poklona bezpodmínečnému nasazení naší party. Tak zítra.
Přes všechno plánování a zkoušky to není robotická akce. I v tenhle moment organicky a spontánně vznikají nápady, jak to celý doladit a přiblížit perfektnímu levelu. I teď vyplouvají prázdná místa, co je třeba zaplnit. Sedíme tedy ještě před spaním na kávě a dolaďujem. „Můžeme hrát nástup zemí. Nemusí to být žádnej svižnej break, spíš nějaká slavnostní fanfára.“ „A co tam dát “Supermana“ od Diamantovýho Déčka?“ Skvělej nápad, ještě sms Bruceovi, že máme na nástup pecku, ze který se posere a můžem to jít zalomit.

NEDĚLE 11.3.2013
9:00 pomerančový fresh juice sladěný s oranžovým hrníčkem je samozřejmým základem snídaňového swagu. Tomesh navíc odhalil, že jak párečky, tak homogenní hmota vaječného původu, servíruje se o místnost vedle. Nicméně pendlovat z jedné do druhé by bylo příliš „český“ i na českou partu. Futrujem snídani olympijských vítězů v soutěži veverek – müsli, oříšky a další sušené dobroty, to občas proloží „croasán“, a je to libofka.
10:45 je to tady. Scházíme se na recepci s válečnickým ksichtem a můžeme vyrazit. Moment, na který jsme se tak těšili a kvůli kterému jsme tady, konečně nadešel. Před halou už je fronta, jako by se tu něco rozdávalo zadarmo. Je víc jak hodina do otevření, je hnusně, ale atmosféra je elektrizující. Natěšení dýchá odevšad. Dneska nejdem „naším“ vchodem 38 pro zaměstnance, ale musíme k vratům 34 pro vystupující. Zavřeno. Elegantní napomádovanej mládenec, ze kterého se později vyklube vlajkonoš Estonské výpravy, nás nechá zalomcovat bránou, až pak se uměje a řekne: „Zavřeno.“ To by si jeden nevšimnul „Nó, prej přijdou za chvíli.“ A pak pobaveně dodá „Za Francouzskou chvíli, chápeš?“ Chápem. Protože jsme česky nervózní a s Fransoá u služebního vjezdu máme francouzsko-českou družbu, jdeme zkusit kliku tam. A hádej? V Bercy už platíme za „domácí“, mít tu ještě týden budou nás snad vítat v šálach, za pokřiku „Prááágo Čůůůryjo“.

11:15 hektika. Naše věci zůstaly na svém místě, sčítání ztrát je bleskové, 0. Výborně. Na zdvořilostní fráze, poplácávání se po zádech a plácání si játra plkáním dneska není čas. Koncentrace. Organizované hemžení, jak v mraveništi. Dneska nejen, že se nesmí nic a nikdo podělat. Dneska to začíná tím, že se jede přímým TV přenosem a musí se začít včas. To je skoro za 3 hodiny, ale bavíme se o vteřinách. Ke kulatému pódiu už vedou v ringové estetice modrý a červený koberec pro označení „rohů“. Závěrečně zvučí DJs. Kameramani netočí na foťáky s podomácku udělaným steady camem, okolo mají „kulometná hnízda“ svých obřích strojů jak na Ligu Mistrů. U samotného pódia koleje, jako by po nich měl přifrčet Dezorient Express. Hned za kapelou rameno, co vypadá jak pokácená pouliční lampa. Hlediště zeje hladovou prázdnotou, i tak to tu bzučí jak v úle. Vysílačky pípaj, jak kdyby se tu komunikovalo v morseovce. „Bude to var, přepínám.“
12:00 „Už pouštěj“. Holky běží zaznamenat, jak se přelívají spojené lidské nádoby, když zmizí špunt ve dveřích. Champion Sound posedává v šatně. Někdo si projíždí zápisky, někdo rozptyluje nervozitu na žváru, někdo šetří energii bezcílným bloumáním. Zážitek je samozřejmě i jen možnost nasávat atmo šatny. V jednom koutě se protahuje baletka Sandra. U stolečku sedí se svým choreografem bboy Pocket, další kout okupují kompletní Wanted Posse, uprostřed svoje číslo dotahují Forzesound… Jsme tu už pár dní, tlaky jsme vyrovnali jak potápěč, nikdo si neběhá pro podpis, maximálně pro shout out na chystaný mixtape. I tak je to ale ve varu, s kým tady sedíme v jedný cimře.
13:30 „Jdem tam, ne?“ No, OK. Že by vládla nějaká velká rozhodnost, to rozhodně říct nelze. Jak potápěč, v Magické hlubině. Jak boxer, když jde do ringu. Jak Bon Jovi, když nastupují na pódium. Procházíme chodbami v rámci technického zázemí haly. Šum a shon okolo jako by tu byl festival cirkusových sborů. Všechno to zní jako by zdálky. Mnohem intenzivněji vnímám tlukot vlastního srdce a zpěněnou krev, co mi tepe ve spáncích. Další roh, další dveře, širokánská chodba už přímo u vstupu haly. Hromada lidí, vlajky. Obří sekuriťák mi zvedá ruku a kontroluje pásku. Otvírá dveře a BUM!
Nekonkrétní šum se mění ve velmi konkrétní řev. Mázlý mlhavý obraz se dokonale zaostřuje. V Bercy už může sedět nějakých 10.000 natěšených kusů člověka. Neděje se nic, jen na kostce nad pódiem jdou různá promo videa. Lidi jsou ale lačný tak, že si připadáte, jako kdyby právě probíhalo finále večera, co přijde na řadu někdy za 8 hodin.
13:45 halou začíná obíhat mexická vlna. Mám husinu snad i na chodidlech. Nejsem si úplně jistej, jestli je to nejlepší nebo nejhorší zážitek v životě. Že je to asi nejintenzivnější, to je bez debat. Připadám si jak na vrcholu světa a jako někdo, kdo oněměl a s dřevěnýma nohama čeká na ránu z milosti zároveň. Napůl ze srandy říkám Radimovi: „Co tady děláme?… Dodávka je 100 metrů, když vyrazíme teď, ještě stihnem zdrhnout.“ Vyloudí na strnulém obličeji úsměv a je to jasný. Chtěli jsme výzvu, tady jí máme. Světla pomalu zhasínají. Všichni na svých pozicích, dokonale koncentrovaní. Ready, aby na znamení povolili stavidla zadržovaných emocí a nechali je se rozcáknout do vesmíru. Nervózní Bruce, co dal pro tuhle srandu hlavu na špalek, pobíhá okolo. Dali jsme tomu všechno, za chvilku zjistíme, jestli to stačilo. Teď už to má na povel řídící letového provozu Antoine. Kouká na Radima, ukazuje mu na prstech a zároveň odpočítává do vysílačky. Zvuk, světla, projekce, kapela a přímej přenos v TV začíná za 5, 4, 3, 2, 1, teď!

Z naprosté tmy se objevují první hvězdičky na projekci a zní první tóny muziky. 16.000 krát x kilo krájené atmošky graduje a sílí. Tomesh za pultem kroutí jak chirurg i ty nejmenší nuance. Ústřední motiv zahájení Juste Debout 2013 hraje Česká kapela Champion Sound. Šlape jak Tour de France. Bobski udává tón, Standa na perkusích to slepuje, Bboy Dženda na base tvrdí muziku, Mario Mrakofka hrabe do strun jako by zítřka nebylo a Rejdymou v roli dirigenta partu řídí. První část probíhá skvěle, Vitruvian man transformoval ve Wavetruvian mana, hala řve, a to je teprve ántré.
Bugí víří, lidi bouří, Antoine odpočítává druhou část a jedem. „Clap your hands everybody, if you’ve got what it takes“… na plachtě ve středu bliká New York, rozsvěcí se plátno v jednom z rohů Bercy a do zvuků Krise Parkera tam trsá Kid Glyde, Shannon a Melannie Aquirre. Ještě jednou přitvrdíme „Don’t call it a comeback“ zahlásí rozzlobený LL Cool J když se rozhodne, že strachem zalití suckas dostanou volno. El Boogie i všichni ostatní v hale tak vzdávají props to the boogie down. Připadám si jak v Matrixu nebo ve stavu zostřeného vnímání. Snažím se ukládat veškeré emoce a zažít každý prchlavý okamžik, zároveň pobíhám po hale a hlásím Tomeshovi jak to kde hraje a pořád se snažím být k mání, kdyby něco. Další salva aplausu a dějiště se přesouvá do Asie.
Radimo loaduje další session. Antoine spouští další odpočítávání. Všechno je v takovým fofru, že navenek to musí působit jako by to jelo v kuse. Než stihne doznít potlesk, už zní halou bambusová flétna, svítí jiné plátno v jiném rohu a u něj jiný tanečník dělá jiné věci. Začít na betonové podlaze na hlavě, to Pocket vážně zabil. Když se rozvážný motívek flétny zlomí a se svižným beatem přijde i kytara, rozbije to Pocket totálně. Udržet v jednom člověku pozornost tolika lidí, to už si žádá nějaký komba. Publikum si rve vlasy, když přichází největší test dne. Evropa.
Antoine odpočítal i tuhle sekci a na centrální středobod vesmíru dnešních událostí se do nostalgicky sentimentálního zvuku musicboxu promítá silueta točící se baletky. Hala bouří. Bum. Plátno padá a uprostřed je Sandra jak zapomenutá labuť. Publikum někde mezi stavy „na měkko“ a „na tvrdo“ lehce „na hniličko“ sleduje jak úchvatné Sandře narostou labutí křídla a do nemocného beatu alá Radimo propojuje za generace vývoje dokonale vycizelované pohyby klasického baletu s cukatůrou poppinu, do toho je bílé pódium jak další projekční plátno. Beat graduje, Sandra vyskakuje, dopadá a pódium se rozlomí na kusy… Mám husinu a co dělat, abych se nerozbrečel jak dítě. Ono se to povedlo! Tak dlouho jsme o tom snili a najednou to bylo tady. Ještě lepší, větší, intenzivnější, než v kterémkoliv z těch snů. Po všem tom emočním vypětí to byla obrovská úleva a nepopsatelný pocit štěstí a radosti, co v sobě můžeme nechat rozlévat, když předáváme kormidlo balafonistům a Kerry Jamesovi, reprezentujícím Afriku.

Juste Debout 2013 – opening show

Juste Debout 2013 – Kerry James

Párty ale teprve začíná. Přichází hiphopové medley a ántré moderátorů mejdanu. Jestli v úvodu mohla pozornost od kapely odvádět silná vizuální složka, má to teď „nevýhodu“ v samplech. Když se rozjede úvodní “Sabotage“ od Beastie Boys, zní to tak dobře, že to navenek může jen těžko působit, jako by to hrála živá kapela opravdu naživo. Nasty Nas a John, ale nejen pumpují publikem, ale i posílají props pro #1 sound – Champion Sound. A jestli intro zvedalo lidi ze sedadel, ale jinak se nechali bavit a drželi se své role publika. Teď už vstupují aktivně do dění. Zažít, jak se na vás za hřmění MOP – “Ante Up“ kýve snad každá ruka v sále a sál toho času znamená 16 litrů, je vážně síla. Subbasy toho slavnějšího pana Nase nám natřesou bůček a když spíkři na “Crazy In Love“ vytáhnou na pódium jednu slečnu z davu, ať si trsne s nimi, je propojení pódium-publikum dokonáno definitivně. Závěr „one song and one song only“ aka “Niggas In Paris“ a kalba apokalyptických rozměrů může začít. Odcházet se má prý na vrcholu, a kdyby tedy po závěrečném minutovém metalu spadla střecha, asi by se z tohoto pohledu nedalo říct nic.
Strop ale napadá, tak jedem dál, jak nekonečný boogie. Nástup zemí, Žampyjon hraje “Supermana“ alá Diamond D a člověk už si fakt připadá jak pod pěti kruhy na Olympiádě. Počet zemí, který sem vyslali svoje reprezentanty, je nekonečnej. Někdo za vlajkou jen projde a zamává. Někdo nastoupí v národních krojích jako dvojka lockerů z Estonska. Někdo má chorošku jako sumistický ántré, co předvedlo Japonsko. Každá země má ale zásadní podporu i v hledišti. A největší var samozřejmě zůstal na závěrečné domácí galské kohouty.
Wau, svých pětačtyřicetminut slávy jsme si užili, teď můžeme klidně ulehnout na věčnost v džískách Champion Sound. Scházíme se ihned po hraní zase v šatně, ale jelikož emoce už z každého z nás vytryskali sólo, nějaký společný gejzír se nekoná a objímací ceremoniál taky ne. Škoda, společná návštěva čtvrté dimenze by si to bývala zasloužila.
Další hraní dneska ale ještě bude. Nafasovali jsme půlku semifinále a celé finále v Lockinu. To ale bude až po sedmý navečer a nejlepší akce na světě, nenejlepší akce na světě, půlka party opouští kvadrant. Nám zbylým jedincům padají brady. Tanečně nás nejvíc baví německá dvojka Ukay & Adnan, která si před půlnocí nafasuje cenu pro vítěze v kategorii House. Ale ve varu je tady toho samozřejmě tolik, až smysly přechází. Poslouchat DJs, jak skvělou muziku tu pouští. Procházet mezi lidmi a jen čerpat tu neuvěřitelnou energii, pozorovat party, co na ploše hrotí v kolečkách, protože si přišli spíš zatancovat, než se jen koukat. Sledovat tu prolínání generací od páprdů po špunty. I počet různých atrakcí – kdy jen paralelní JD Party probíhající ve vedlejším sále, nutí trsat nějakých 2.000 lidí. Nakouknout do obrovské šatny pro tanečníky, jak sledují vývoj pavouků jednotlivých kategorií. Vnímat tu neskutečnou řevnivost a stříkající testosteron, kdy po jednom vyrovnaném battlu chybí jen málo a dořeší se to přidaným kolem v pěstním souboji celých crews… To všechno je neuvěřitelný a neopakovatelný zážitek. Mít pásku, se kterou můžete všude a kdykoliv. Koukat na battly od schodů, kde na vás dopadají krůpěje potu a vzápětí si vyběhnout jak do pátýho patra až na vrchol tribuny a koukat na to jak na fotbal. To se nezapomíná.

Juste Debout 2013 – House battle finals

Zpívaná zkouška CS v šatně je zase zážitkem pro naše souputníky. Týpci z Wanted sledují, co se to děje a trsají jak Mrak trsátkem vydrnkává melodii a hraje akusticky na elektrickou kytaru. Playlist máme, vybrali jsme nejlepší z nejlepšího funku, co umíme, dle zadání „Tihle kluci potřebujou Jamese Browna, ne napodobeniny, né něco jako Browna, potřebujou Browna a musí to hrnout.“

Zpátky na značky do haly. Čas letí jak blázen. Semifinále Lockinu je fajn, ale začíná se podepisovat, že někteří tu stojí, sedí, trsají a paří už hodiny. Domluvená střídačka s DJem, co si říkal Lucky Lock se až tak úplně nedaří, týpek zapomíná nastupovat, takže stihnem zahrát jen polovinu pecek a do finále nepostoupí náš oblíbenec Willow. Jenže P.Lock a J.Soul se zdají být bezkonkurenčně nejlepší a jedou v metalu.
Dalším z mnoha vrcholů je show Wanted Posse. Takhle nějak bych si představoval vyrovnání se s tlakem očekávání. Na zkoušce to vypadalo parádně, ale sem tam se něco úplně nepovedlo. Tady to bylo na první dobrou a lepší, než číst můj neohrobaný popis, když mrknete na video. F E N O M E N Á L N Í.

Juste Debout 2013 – Wanted Posse 20 yrs show

Plni dojmů nabíháme do místního merch shopu a pořizujeme bundičky Juste Debout. Tenhle zážitek je potřeba nějak triumfálně zvěčnit a mít doma suvenýr. Hrdě se v ní pronesem Bercy, uklidíme do Vzducholodě a jdem na závěrečné finále Lockinu. P.Lock a J.Soul od začátku diktují tempo, Flockey a Sugar Rae jsou dobří, ale ne dost. Nemají šťávu, energii, ani moves. Publikum přes pokročilou hodinu solidně povzbuzuje, a když si na samotný závěr lockeři střihnou společný improvizovaný jam ve čtyřech, sklízí spolu s kapelou skandovaný potlesk ve stoje. Když nepočítám fanfáry na vyhlašování všech kategorií, bylo to naše poslední hraní na Juste Debout 2013 a bylo to hraní parádní. Naši Pařížané nám rozumí.

Juste Debout 2013 – Lockin battle finals P.Lock & J.Soul vs Sugar Rae & Flockey

Je tu konec. Battly jsou vyhrané, ceny rozdané. Bruce se loučí s publikem, pozve ho zatrsat si na stage, DJ pustí ještě jednou “Niggas In Paris“ a můžeme se rozejít. Je snad deset minut poté a hala je bez diváků a na place se hlásí týpci v helmách s horolezeckým náčiním a okamžitě začíná demontáž všeho. Vducholoď spolkne naše nástroje. Pierre, příjmením Důležitý, šéf sekce židlí dostane lekci české přímočarosti a můžem dát Bercy, Alexovi, Antoineovi, Halimovi a dalším poslední sbohem.

Afterparty se nám nedaří, protože u vchodu stojí vyhazovač větší a důležitější, než sám život. V cestě nám stojí bariéra z jazyků, zlozvyků i mindráků a překonat se jí nedaří. Oslavit tenhle galavečer nám prostě není přáno a opět, dneska už podruhý to jde lehce do ztracena. Čest party zachraňují částečně alespoň Rejdymou a Bboy Dženda na druhý pokus o vstup na áftr.

PONDĚLÍ 12.3.2013
10:00 pozdnější snídaně potvrzuje, že tohle je to místo, kde se to všechno děje. Je tu Hiro, je tu Pocket, naposledy se tu rozloučíme s Brucem, který je frajer všech frajerů. Všechny nás obejde a sám, jako totální chodící ikona v oboru nám poděkuje s tím, že mu bylo ctí a doufá, že spolupráce bude pokračovat. Kéž by.
11:00 poprvé potkáme na bráně 38 týpka, co neumí anglicky ani slovo a nechce nás pustit dovnitř. Za pomoci rukou, nohou, kolegy od vysokozdvižky a Bobskiho francouzského přízvuku, se kterým vyslovuje „kamión“ se nám povede vysvětlit. „My kapela. Včera Juste Debout. My hrát. Náš kamión uvnitř. Uvnitř Bercy. My neplatit, my odjet pryč. Mercy.“ Babylon. Sbohem sladká Paříži.
11:30 vzducholoď začíná poctivě polykat první z více jak tisíce kilometrů na letu domů. Meteorologové slibují hromy, blesky, sněžení, rychle domů. Na křídlech Red Bullu ale doletíme stejně jako pokaždé i tentokrát až na místo určení a lehce po půlnoci jsme všichni na místě určení.

Juste Debout 2013 pro nás bez dlouhých debat představuje vrchol, na jaký jsme se zatím s Champion Soundem i jakýmkoliv jiným projektem měli možnost dostat. Nebyla to úplně náhoda a klika, ale stejně tak se nedá říct, že jsme takoví střelci, že by to byla nějaká samozřejmost. A už vůbec ne, že bychom se na ten vrchol světa dostali sami. Moc dobře víme, že ne. A stejně dobře víme jména těch, co nám tam pomohli a kterým nikdy nebudeme moci poděkovat dost. Perník za původní nápad, Fidli za první šanci, Jedi za zásadní support a impuls, bez kterýho bysme se nedostali nikam, Alfonzo, Piggo, MG, MK, Pablo, Sweemo, Bohouš, Tyrone, Mario, Bruce… Díky. Pomáháte nám ke hvězdám, stejně jako nám při tom pomáháte stát pořád na nohou a ne nosem v oblacích. Tohle je i pro vás a za vás.